SLOKA 11
avyakta-rasa-sindhūnāṁ
bhūtānāṁ nidhanasya ca
udaraṁ viditaṁ puṁso
hṛdayaṁ manasaḥ padam
avyakta—neosobní rys; rasa-sindhūnām—moří a oceánů vody; bhūtānām—těch, kteří se rodí v hmotném světě; nidhanasya—zničení; ca — také; udaram—Jeho břicho; viditam—známé inteligentním lidem; puṁsaḥ—velké osobnosti; hṛdayam—srdce; manasaḥ—jemnohmotného těla; padam—místo.
Neosobní rys Pána je sídlem velkých oceánů a Jeho břicho je místem spočinutí hmotně zničených živých bytostí. Jeho srdce je sídlem jemnohmotných těl živých bytostí. Tak to znají inteligentní lidé.
V Bhagavad-gītě (8.17-18) je řečeno, že podle lidských měřítek trvá jeden den Brahmy tisíc cyklů čtyř věků (4 300 000 let), a stejně dlouhá je i jeho noc. Brahmā žije sto takových let a potom umírá. Brahmā je obvykle velkým oddaným Pána a na konci svého života získává osvobození. Vesmír (zvaný brahmāṇḍa neboli “oblast kulatá jako míč a ovládaná Brahmou”) je tehdy zničen a obyvatelé všech planet v celém vesmíru jsou také zničeni. Avyakta v tomto verši označuje noc Brahmy, kdy nastává částečné zničení a všechny živé bytosti jedné určité brahmāṇḍy až po obyvatele planet Brahmaloky společně s velkými oceány atd. vstupují do břicha virāṭ-puruṣi. Na konci Brahmovy noci nastává znovu stvoření a živé bytosti jsou z břicha Pána opět uvolněny, aby dále hrály své příslušné úlohy, jako kdyby byly probuzeny z hlubokého spánku. Jelikož živé bytosti nejsou nikdy zničeny, zánikem hmotného světa nekončí jejich existence. Dokud nedosáhnou osvobození, musí znovu a znovu přijímat jedno hmotné tělo za druhým. Lidský život je příležitostí vymanit se z neustálého střídání těl a dosáhnout místa v duchovním nebi, kde je vše věčné, blažené a plné poznání. Jemnohmotné podoby živých bytostí přebývají v srdci Nejvyšší Bytosti a v době stvoření opět přijímají hrubohmotná těla.