SLOKA 35

Brahmā, největší ze všech živých tvorů ve vesmíru, zde přiznává, že i přes rozsáhlou znalost védské moudrosti, přes odříkání, pokání, rozvoj mystických sil a seberealizaci a přesto, že ho uctívají velcí Prajāpatiové, předci živých bytostí, nedokáže poznat Nejvyššího Pána. Všechny tyto kvalifikace nestačí k poznání Pána. Do jisté míry mohl Brahmājī pochopit Pána pouze tehdy, když se Mu snažil sloužit s dychtivým srdcem (hṛdautkaṇṭhyavatā) neboli v náladě oddané služby. Pána tedy lze poznat jedině zásluhou upřímné touhy po službě a žádné hmotné kvalifikace vědců nebo spekulativních filozofů či dosažení mystických sil k tomu nestačí. Tuto skutečnost jasně potvrzuje Bhagavad-gītā (18.54-55):

Pouze seberealizace založená na výše zmíněných kvalifikacích (védské moudrosti, odříkání atd.) může být člověku nápomocná na cestě oddané služby. Pokud se však nezapojí do oddané služby, zůstane věčně nedokonalý, protože ani v seberealizovaném postavení ještě nemůže skutečně znát Nejvyššího Pána. Seberealizace je kvalifikací k tomu, aby se z člověka stal oddaný, a jedině touhou sloužit (bhaktyā) může oddaný postupně poznávat Osobnost Božství. Nesmíme si ovšem špatně vykládat, že slovo viśate (“vstupuje do”) se vztahuje na splynutí s existencí Nejvyššího. I v hmotném světě jsme pohrouženi do existence Pána. Žádný materialista se nedokáže vyprostit z hmoty, protože je pohroužen do vnější energie Pána. Stejně jako nikdo nedokáže oddělit máslo od mléka, pokud neví, jak se to dělá, nikdo nedokáže vyprostit duši z hmoty pomocí nějakých hmotných kvalifikací. Toto viśate, prostřednictvím oddanosti (bhaktyā), znamená být v osobní společnosti Pána. Vykonávat bhakti neboli oddanou službu Pánu znamená osvobodit se z hmotného zapletení, vstoupit do Božího království a stát se takový jako je On. Cílem bhakti-yogy nebo oddaných Pána není ztratit svoji individualitu. Existuje pět druhů osvobození, z nichž jeden se nazývá sāyujya-mukti — splynutí s existencí neboli s tělem Pána. V ostatních druzích osvobození si duše zachovává svoji individualitu a vždy se zaměstnává v transcendentální láskyplné službě Pánu. Slovo viśate, použité v citovaných verších z Bhagavad-gīty, se tedy vztahuje na oddané, kteří se nezajímají o žádný druh osvobození. Oddaní jsou spokojeni jednoduše s tím, že jsou zaměstnáni ve službě Pánu, bez ohledu na vnější okolnosti.

Pán Brahmā je první živou bytostí, která se naučila védské moudrosti přímo od Pána (tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye). Kdo tedy může být vzdělanější vedāntista nežli Pán Brahmā? A on přiznává, že i když má dokonalé poznání o Vedách, přesto nemůže znát slávu Pána. Jelikož nikdo nemůže vědět víc než Pán Brahmā, jak mohou takzvaní vedāntisté dokonale znát Absolutní Pravdu? Tito “vedāntisté” nemohou proniknout do existence Pána, aniž by měli průpravu v oboru bhakti-vedānta neboli Vedānty spojené s bhakti. Vedānta znamená seberealizace a bhakti znamená částečná realizace Osobnosti Božství. Nikdo nemůže znát Osobnost Božství plně, ale alespoň do jisté míry můžeme poznat Absolutní Pravdu, Osobnost Božství, odevzdáme-li se a zaujmeme-li postoj oddanosti. Také v Brahma-saṁhitě je řečeno: vedeṣu durlabham — pouhým studiem Vedānty je těžké zjistit existenci Osobnosti Božství, ale Pán je adurlabham ātma-bhaktau, velice snadno dostupný pro Svého oddaného. Śrīla Vyāsadeva proto nebyl spokojen pouze s tím, že sestavil Vedānta-sūtry, ale navíc sestavil na radu svého duchovního mistra Nārady Śrīmad-Bhāgavatam, aby lidem umožnil pochopit skutečný význam Vedānty. Śrīmad-Bhāgavatam je tedy absolutním prostředkem pro pochopení Absolutní Pravdy.