SLOKA 36

Pán Brahmā, největší ze všech učených živých bytostí, největší vykonavatel obětí a odříkání a největší seberealizovaný mystik, nám jako svrchovaný duchovní mistr všech živých bytostí radí, abychom se jednoduše odevzdali lotosovým nohám Pána a dosáhli tak naprostého úspěchu ve všem, včetně osvobození z hmotného života a dosažení duchovní existence. Pán Brahmā se nazývá pitāmaha neboli “otec otců”. Každý mladý člověk se radí se svým zkušeným otcem, jak by měl správně vykonávat své povinnosti. Otec je přirozeně dobrým rádcem. A Pán Brahmā je otcem všech otců. Je otcem otce Manua, který je otcem lidstva na všech vesmírných planetách. Lidé této bezvýznamné planety by proto měli s vděčností přijmout pokyn Brahmājīho a raději se odevzdat lotosovým nohám Pána, nežli se snažit změřit délku a šířku Jeho energií. Vedy potvrzují, že energie Pána jsou nezměřitelné. Parāsya śaktir vividhaiva śrūyate svābhāvikī jñāna-bala-kriyā ca (Śvetāśvatara Up. 6.8). Je největší ze všech a všichni ostatní včetně Brahmājīho, který je největší ze všech živých bytostí, uznávají, že nejlepší, co můžeme udělat, je odevzdat se Mu. Jen lidé s nedostatečným poznáním tvrdí, že jsou pány všeho, co vidí. Co jsou však schopni vidět? Nedokáží dohlédnout ani na konec jednoho malého nebe v jednom malém vesmíru. Takzvaný materialistický vědec říká, že by musel žít čtyřicet tisíc let, aby raketou doletěl na nejvyšší planetu ve vesmíru. To je utopie, protože nikdo nemůže žít čtyřicet tisíc let. Kromě toho, po návratu z cesty by tohoto vesmírného pilota nečekal nikdo z jeho přátel, aby ho uvítal jako velkého kosmonauta, jak mají moderní pomatení vědci v oblibě. Jeden vědec, který nevěřil v Boha, si s velikým nadšením plánoval svoji hmotnou existenci, a otevřel proto nemocnici, aby zachraňoval životy druhým, ale šest měsíců po jejím otevření sám zemřel. Neměli bychom utrácet svůj lidský život, který jsme získali po tak dlouhé době převtělování v 8 400 000 druzích života, jen pro smyšlené hmotné štěstí zvyšováním hmotných potřeb ve jménu rozvoje hospodářství a vědeckého poznání. Měli bychom se raději odevzdat nohám Pána a vyřešit tak všechna životní strádání. To nám radí Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě a zde ve Śrīmad-Bhāgavatamu nám to radí Brahmājī, svrchovaný otec všech živých bytostí.

Každý, kdo popírá tento proces odevzdání se, který doporučuje Bhagavad-gītā i Śrīmad-Bhāgavatam — a vlastně všechna autorizovaná písma — bude donucen se odevzdat zákonům hmotné přírody. Živá bytost ve svém přirozeném postavení není nezávislá. Musí se odevzdat; buď Pánovi nebo hmotné přírodě. Hmotná příroda také není nezávislá na Pánu, jelikož On Samotný prohlašuje o hmotné přírodě, že je mama māyā, “Moje energie”, (Bg. 7.14) a me bhinnā prakṛtir aṣṭadhā, “Má oddělená energie osmi kategorií” (Bg. 7.4). Hmotná příroda je tedy také pod Jeho vládou, jak Pán prohlašuje v Bhagavad-gītě (9.10). Mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sacarācaram: “Pod Mým dohledem se otáčí hmotná příroda, jedna z Mých energií, a vydává vše pohyblivé i nehybné.” A živé bytosti, které jsou vyšší energií nežli je hmota, mají možnost výběru — buď se odevzdat Pánovi nebo se odevzdat hmotné přírodě. Odevzdá-li se živá bytost Pánovi, je šťastná a osvobozená, ale odevzdá-li se hmotné přírodě, pak trpí. Konec všeho utrpení tedy znamená odevzdat se Pánovi, protože samotný proces odevzdání se je bhava-cchidam (osvobozuje od všeho hmotného strádání), svasty-ayanam (přináší veškeré štěstí) a sumaṅgalam (je zdrojem všeho příznivého).

Osvobození, štěstí a veškeré přízně osudu lze tedy dosáhnout pouze tím, že se odevzdáme Pánovi, protože On je absolutní svobodou, absolutním štěstím a absolutní příznivostí. Toto osvobození a štěstí je také neomezené a bývá přirovnáváno k nebi, i když je nekonečně větší nežli nebe. V naší současné situaci dokážeme pochopit velikost pouze ve srovnání s nebem. Nebe nedokážeme změřit, ale štěstí a svoboda získané ve společnosti Pána jsou mnohem větší nežli nebe. Toto duchovní štěstí je tak veliké, že ho nedokáže změřit ani Pán Samotný, natož pak ostatní.

V písmech je řečeno: brahma-saukhyaṁ tv anantam — duchovní štěstí je neomezené. Zde se říká, že ani Pán toto štěstí nedokáže změřit. To neznamená, že Pán by toho nebyl schopen a tudíž byl nedokonalý. Ve skutečnosti je to tak, že Pán ho může změřit, ale štěstí, které je v Něm, je s Ním rovněž totožné z hlediska absolutního poznání. Pán tedy může změřit štěstí, které z Něho pochází, ale toto štěstí neustále vzrůstá a Pán ho měří znovu a znovu, a tímto způsobem probíhá věčná soutěž mezi růstem a měřením štěstí, která nikdy nekončí, ale trvá donekonečna, ad infinitum. Duchovní štěstí je ānandāmbudhivardhanam — je jako oceán štěstí, který se neustále zvětšuje. Hmotný oceán je statický, ale duchovní oceán je dynamický. V Caitanya-caritāmṛtě (Ādi-līle, čtvrté kapitole) popisuje Kavirāja Gosvāmī velice pěkně tento dynamický vzrůst oceánu duchovního štěstí na transcendentální osobě Śrīmatī Rādhārāṇī, energii blaženosti Pána Kṛṣṇy.