SLOKA 15

Osvobození vůdce slonů, kterého v řece napadl silnější krokodýl, je popsáno v osmém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Jelikož Pán je absolutním poznáním, mezi Jeho svatým jménem a Osobností Božství není žádný rozdíl. Vůdce slonů byl při útoku krokodýla velice zoufalý. Slon je obvykle silnější než krokodýl, ale ve vodě je tomu naopak. Jelikož slon však byl ve svém předchozím životě velkým oddaným Pána, díky svým minulým dobrým skutkům dokázal pronést Jeho svaté jméno. Každá živá bytost v tomto hmotném světě je neustále rozrušená a zoufalá, protože již samotnou povahou tohoto místa je, že se setkáváme s nějakým utrpením na každém kroku. Ti, kteří jsou posíleni svými minulými dobrými skutky, se zaměstnají v oddané službě Pánu, což potvrzuje Bhagavad-gītā (7.16), avšak lidé, které doprovázejí bezbožné skutky, se v oddané službě Pánu nemohou zaměstnat ani když jsou zoufalí. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā (7.15). Hari, Osobnost Božství, se okamžitě zjevil na zádech Svého věčného přepravce Garuḍy a slona zachránil.

Slon si byl plně vědom svého vztahu k Nejvyššímu Pánu. Oslovil Ho jako ādi-puruṣu, původního poživatele. Jak Pán, tak živá bytost jsou vědomí a jsou tedy poživatelé, ale Pán je původní poživatel, neboť je stvořitelem všeho. V rodině je poživatelem nepochybně jak otec, tak i synové, ale otec je původní poživatel a jeho synové jsou následní poživatelé. Čistý oddaný dobře ví, že vše ve vesmíru je majetkem Pána a že živá bytost může něčeho užívat pouze podle Jeho nařízení. Žádná živá bytost se nemá ani dotknout věci, která jí není určena. Tato myšlenka původního poživatele je velice pěkně vysvětlena ve Śrī Īśopaniṣadě. Ten, kdo zná rozdíl mezi Pánem a sebou samotným, nikdy nepřijímá nic, aniž by to nejprve obětoval Pánovi.

Slon oslovil Pána jako akhila-loka-nātha neboli Pána vesmíru, který je tudíž i Pánem slona. Slon byl ve skutečnosti čistým oddaným a zasluhoval si být ochráněn před útokem krokodýla. Jelikož Pán slíbil, že Jeho oddaný nebude nikdy přemožen, bylo zcela na místě, že slon prosil o Pánovu ochranu, a milostivý Pán na to ihned reagoval. Pán je ochráncem každého, ale především ochraňuje ty, kteří přijímají Jeho svrchovanost a nejsou tak pyšní, aby popírali Jeho svrchovanost a prohlašovali se za Jemu rovné. Pán je vždy svrchovaný a čistý oddaný si je vždy vědom tohoto rozdílu mezi Ním a sebou samotným. Čistý oddaný je tedy plně závislý, a proto dostává vždy přednost, zatímco ten, kdo popírá existenci Pána a prohlašuje se za Pána, je označován jako asura a dostává ochranu pouze v omezeném rozsahu, podléhajícím souhlasu Pána. Pán je svrchovaný pro každého, a Jeho dokonalost je proto také svrchovaná. Nikdo si ji nedokáže představit.

Slon se na Pána obrátil se slovy tīrtha-śravaḥ neboli “stejně slavný jako poutní místo”. Lidé chodí na poutní místa, aby se osvobodili od reakcí za nevědomé hříšné činy. Pouhé vzpomínání na Jeho svaté jméno nás však může oprostit od všech hříšných reakcí. Pán je proto stejně dobrý jako svatá poutní místa. Návštěvou svatého poutního místa je možné osvobodit se od všech hříšných reakcí, ale tentýž prospěch je možné získat doma nebo kdekoliv jinde pouhým zpíváním Pánova svatého jména. Čistý oddaný nemusí chodit na svatá poutní místa. Může se zbavit všech hříšných činů jednoduše upřímným vzpomínáním na Pána. Čistý oddaný nikdy nehřeší, ale jelikož celý svět je hříšný, i čistý oddaný může někdy nevědomky spáchat hřích. Ten, kdo hřeší vědomě, není hoden, aby byl oddaným Pána, ale čistého oddaného, který se nevědomky dopustí něčeho hříšného, Pán jistě osvobodí, protože čistý oddaný vždy vzpomíná na Pána.

Pánovo svaté jméno se nazývá śravaṇa-maṅgala. To znamená, že pouhým zaslechnutím svatého jména se člověku dostává všeho příznivého. Na jiném místě ve Śrīmad-Bhāgavatamu se svaté jméno popisuje jako puṇya-śravaṇa-kīrtana. Již samotné zpívání a naslouchání o Pánovi je zbožný čin. Pán sestupuje na tuto Zemi a jedná způsobem, který se podobá běžným světským činnostem, jen proto, aby nám zprostředkoval náměty k naslouchání o Něm — jinak s tímto světem nemá nic do činění a ničemu není zavázán. Přichází z vlastní bezpříčinné milosti a jedná podle Své vůle. Vedy a Purāṇy jsou plné popisů Jeho činností, aby o nich mohli všichni lidé s přirozenou dychtivostí naslouchat a číst. V moderní době ovšem lidem zabírají většinu jejich drahocenného času vymyšlené romány a povídky, které nikomu neprospějí. Tato literatura naopak zbytečně vzrušuje mysl mladých lidí a zvyšuje vliv kvalit vášně a nevědomosti, což jen utvrzuje pouta k hmotnému světu. Tento sklon naslouchat a číst je nutné využít k naslouchání a čtení o činnostech Pána. To přináší všestranný prospěch.

Závěr tedy je, že svaté jméno Pána a příběhy o Něm si vždy zasluhují pozorný poslech, a proto je Pán v tomto verši nazván nāma-dheya neboli “ten, Jehož svaté jméno je hodné opěvování”.