SLOKA 27
kṣitau śayānaṁ tam akuṇṭha-varcasaṁ
karāla-daṁṣṭraṁ paridaṣṭa-dacchadam
ajādayo vīkṣya śaśaṁsur āgatā
aho imaṁ ko nu labheta saṁsthitim
kṣitau—na zemi; śayānam—ležící; tam—Hiraṇyākṣa; akuṇṭha—nevybledlý; varcasam—lesk; karāla—hrozivé; daṁṣṭram—zuby; paridaṣṭa—skousnutý; dat-chadam—ret; aja-ādayaḥ—Brahmā a další; vīkṣya — když viděli; śaśaṁsuḥ—řekli s obdivem; āgatāḥ—dospěli; aho—ó; imam—tuto; kaḥ—kdo; nu—vskutku; labheta—mohl mít; saṁsthitim—smrt.
Aja (Brahmā) a další dospěli na místo souboje, kde viděli démona s hrozivými zuby ležet na zemi se skousnutým rtem. Lesk jeho tváře ještě nevybledl a Brahmā řekl s obdivem: Ó, kdo může mít takovou požehnanou smrt?
Přestože byl démon mrtev, lesk jeho těla nevybledl. To je velice zvláštní, protože když člověk nebo zvíře zemře, jeho tělo okamžitě vybledne, lesk se postupně vytratí a dochází k rozkladu. V tomto případě se však lesk démonova těla neztrácel, přestože Hiraṇyākṣa ležel mrtev na zemi, neboť se jeho těla dotýkal Pán, Nejvyšší Duše. Tělo si zachovává svůj lesk tak dlouho, dokud je v něm přítomná duše. Přestože démonova duše již opustila jeho tělo, jeho tělesný lesk nevybledl, protože se ho dotýkala Nejvyšší Duše. Individuální duše se liší od Nejvyšší Osobnosti Božství. Ten, kdo při opouštění svého těla vidí Nejvyšší Osobnost Božství, má jistě veliké štěstí. Brahmā a ostatní osobnosti proto vychvalovali démonovu smrt.