SLOKA 17
lokāṁś ca lokānugatān paśūṁś ca
hitvā śritās te caraṇātapatram
parasparaṁ tvad-guṇa-vāda-sīdhu-
pīyūṣa-niryāpita-deha-dharmāḥ
lokān—světské činnosti; ca—a; loka-anugatān—stoupenci světských činností; paśūn—stejní jako zvířata; ca—a; hitvā—poté, co se zřekli; śritāḥ—přijali útočiště; te—Tvých; caraṇa—lotosových nohou; ātapatram—slunečník; parasparam—spolu; tvat—o Tvých; guṇa—vlastnostech; vāda—rozhovory; sīdhu—omamným; pīyūṣa—nektarem; niryāpita—odstraněné; deha-dharmāḥ—základní tělesné potřeby.
Ovšem ti, kteří se zřekli jednotvárných světských činností a společnosti zvířatům podobných stoupenců těchto činností a přijali útočiště pod slunečníkem Tvých lotosových nohou, kde ve společných rozhovorech pijí omamný nektar Tvých vlastností a zábav — takové osoby se mohou zbavit základních starostí o potřeby hmotného těla.
Kardama Muni nejprve popsal nutnost manželského života, ale nyní prohlašuje, že manželství a další společenské konvence jsou stereotypní pravidla pro ty, kdo závisí na hmotném smyslovém požitku. Základy zvířecího života — jedení, spaní, páření se a obrana — představují potřeby těla, ale ti, kdo jednají v transcendentálním vědomí Kṛṣṇy a zříkají se všech jednotvárných činností tohoto hmotného světa, nejsou vázáni společenskými konvencemi. Podmíněné duše jednají pod vlivem hmotné energie neboli věčného času — minulosti, přítomnosti a budoucnosti—ale jakmile se živá bytost zaměstná ve vědomí Kṛṣṇy, překoná hranice minulosti a přítomnosti a začne vykonávat věčné činnosti duše. Chce-li člověk užívat hmotného života, musí se řídit védskými pokyny, ale ti, kdo se věnují oddané službě Pánovi, nemají z pravidel hmotného světa strach. Tito oddaní se nestarají o konvence platné pro hmotné činnosti a směle přijímají toto útočiště, které chrání jako slunečník před žárem opakovaného zrození a smrti.
Neustálé převtělování duše z jednoho těla do druhého je příčinou utrpení hmotné existence. Tento podmíněný život v hmotném světě se nazývá saṁsāra. Živá bytost může svým dobrým jednáním získat zrození ve velice příznivých hmotných podmínkách, ale samotné zrození a smrt se podobají hroznému požáru. Śrī Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura to popsal ve své modlitbě k duchovnímu učiteli. Saṁsāru, opakování zrození a smrti, přirovnal k lesnímu požáru. Lesní požár může vypuknout sám od sebe třením suchých větví a žádný požárnický sbor ani zúčastněný člověk ho nedokáže uhasit. Řádící lesní požár může uhasit jedině záplava vody z mraku. Mrak je přirovnán k milosti duchovního mistra. Duchovní mistr ze soucitu přivolá mrak milosti Osobnosti Božství a jedině tehdy, když začne pršet vědomí Kṛṣṇy, může být požár hmotné existence uhašen. To je zde rovněž vysvětleno. Chce-li se člověk osvobodit z jednotvárného podmíněného života v hmotném světě, musí přijmout útočiště u lotosových nohou Pána. Nikoliv však jako impersonalisté, ale prostřednictvím oddané služby, vyprávění a naslouchání o Pánových zábavách. Jedině tím se lze osvobodit od akcí a reakcí hmotné existence. Je zde doporučeno zříci se podmíněného života v hmotném světě a společnosti takzvaných civilizovaných lidských bytostí, které pouze naleštěným způsobem vykonávají tytéž jednotvárné činnosti — jedení, spaní, bránění se a páření se. Pro vyprávění a naslouchání o slávě Pána je zde výraz tvad-guṇa-vāda-sīdhu. Jedině ten, kdo pije nektar vyprávění a naslouchání o zábavách Pána, může zapomenout na omámení hmotnou existencí.