SLOKA 41

Odejít do lesa je povinností pro každého. Není to žádný mentální výlet, na který jeden člověk jde a druhý nejde. Každý by to měl učinit alespoň jako vānaprastha. Odchod do lesa znamená přijmout na sto procent útočiště u Nejvyššího Pána, jak vysvětlil Prahlāda Mahārāja v rozhovoru se svým otcem. Sadā samudvigna-dhiyām (Bhāg. 7.5.5). Lidé, kteří přijali dočasné hmotné tělo, jsou neustále plni úzkosti. Živá bytost se proto nemá nechávat příliš ovlivňovat tímto hmotným tělem, ale má se snažit dosáhnout osvobození. Počátečním postupem k osvobození je odejít do lesa — přerušit všechny rodinné svazky a zaměstnat se výhradně ve vědomí Kṛṣṇy. To je smyslem tohoto činu. Jinak je les pouze domovem opic a divokých zvířat. Odejít do lesa neznamená stát se opicí nebo nějakou šelmou. Znamená to přijmout útočiště výhradně u Nejvyšší Osobnosti Božství a plně se zaměstnat ve službě. Nemusíme ani chodit do lesa. V současné době se to člověku, který strávil celý život ve velkoměstech, vůbec nedoporučuje. Jak řekl Prahlāda Mahārāja (hitvātma-pātaṁ gṛham andha-kūpam), člověk se nemá až do smrti věnovat rodinným povinnostem, protože rodinný život bez vědomí Kṛṣṇy je jako zapomenutá studna. Jde-li někdo sám po poli a spadne do zapomenuté studny, může křičet mnoho let a nikdo ho neuvidí ani neuslyší jeho křik. Jeho smrt je jistá. Stejně tak lidé, kteří zapomínají na svůj věčný vztah k Nejvyššímu Pánu, se nacházejí v temné studni rodinného života a jejich situace je velice neblahá. Prahlāda Mahārāja radil tuto studnu nějakým způsobem opustit a začít se věnovat vědomí Kṛṣṇy, jež člověka osvobodí z hmotného zapletení, které je plné úzkosti.