SLOKA 34

Písma popisují pět druhů osvobození. Jedním z nich je splynout s Nejvyšší Osobností Božství neboli vzdát se své individuální totožnosti a splynout s Nejvyšší Duší. To se nazývá ekātmatām. Oddaný tento druh osvobození nikdy nepřijme. Další čtyři druhy osvobození jsou: být povýšen na stejnou planetu, kde žije Bůh (na Vaikuṇṭhu), osobně se stýkat s Nejvyšším Pánem, získat stejné bohatství, jako má Pán, a mít tytéž tělesné rysy jako On. Kapila Muni vysvětlí, že čistý oddaný neusiluje o žádný z pěti druhů osvobození. Zvláště opovrhuje pekelnou představou splynutí s Nejvyšší Osobností Božství. Śrī Prabodhānanda Sarasvatī, velký oddaný Pána Caitanyi, řekl: kaivalyaṁ narakāyate. “Štěstí pocházející ze splynutí s Nejvyšším Pánem, o které usilují māyāvādīni, se pokládá za pekelné.” Toto splynutí není pro čisté oddané.

Je mnoho takzvaných oddaných, kteří si myslí, že v podmíněném stavu můžeme uctívat Osobnost Božství, ale že z konečného hlediska žádná osobnost neexistuje. Říkají, že jelikož Absolutní Pravda je neosobní, člověk si může dočasně představit osobní podobu neosobní Absolutní Pravdy, ale že jakmile se osvobodí, s uctíváním skončí. To je teorie māyāvādských filozofů. Impersonalisté ve skutečnosti nesplývají s Nejvyšší Osobou, ale pouze s tělesnou září Pána, která se nazývá brahmajyoti. Ačkoliv se brahmajyoti neliší od Jeho vlastního těla, čistí oddaní nikdy nepřijímají takový druh jednoty (splynutí s tělesnou září Osobnosti Božství), neboť zažívají mnohem větší blaženost, než je takzvaná blaženost splynutí s existencí Pána. Největší blaženost pochází ze služby Pánu. Oddaní neustále myslí na to, jak Mu mohou sloužit — i přes nejobtížnější překážky hmotné existence stále plánují různé způsoby služby Nejvyššímu Pánu.

Māyāvādīni pokládají popisy Pánových zábav za vymyšlené příběhy, ale ve skutečnosti to jsou historické události. Pro čisté oddané nejsou vyprávění o zábavách Pána pouhé příběhy, ale Absolutní Pravda. Významná jsou slova mama pauruṣāṇi. Oddaní jsou velice připoutáni k oslavování Pánových činností, zatímco māyāvādīni na tyto činnosti nedokáží ani pomyslet. Podle nich je Absolutní Pravda neosobní. Neexistuje-li osoba, jak mohou existovat činnosti? Impersonalisté považují činnosti uvedené ve Śrīmad-Bhāgavatamu, Bhagavad-gītě a dalších védských textech za příběhy, které se nikdy neodehrály, a proto je interpretují velice hanebným a škodlivým způsobem. O Osobnosti Božství nemají ani ponětí. Zbytečně strkají nos do písem a vykládají je klamným způsobem, aby tak mátli nevinnou veřejnost. Působení māyāvādské filozofie je pro veřejnost velice nebezpečné, a proto nás Pán Caitanya varoval, abychom od māyāvādīnů nikdy nenaslouchali o jakémkoliv písmu. Jejich výklady všechno pokazí a ten, kdo jim naslouchá, nebude schopen nikdy dojít na cestu oddané služby, aby dosáhl nejvyšší dokonalosti, nebo se mu to podaří až po velice dlouhé době.

Kapila Muni jasně říká, že činnosti bhakti, oddané služby, jsou transcendentální vůči mukti. Nazývají se pañcama-puruṣārtha. Obvykle lidé vykonávají činnosti spojené s náboženstvím, hospodářským rozvojem a uspokojováním smyslů a nakonec jednají s představou, že dosáhnou jednoty s Nejvyšším Pánem (mukti). Bhakti je ale všem těmto činnostem transcendentální. Śrīmad-Bhāgavatam proto začíná prohlášením, že jsou z něho zcela vymazány všechny stopy okázalého náboženství. Bhāgavatam zcela zavrhuje všechny rituální činnosti určené k hospodářskému rozvoji, smyslovému požitku a (po zklamání ze smyslového požitku) k naplnění touhy splynout s Nejvyšším Pánem. Bhāgavatam je zvláště určen pro čisté oddané, kteří jsou neustále pohrouženi do vědomí Kṛṣṇy, do činností Pána, a neustále tyto transcendentální činnosti oslavují. Čistí oddaní uctívají transcendentální činnosti Pána ve Vṛndāvanu, Dvārace a Mathuře, jak je popisuje Śrīmad-Bhāgavatam a další Purāṇy. Māyāvādští filozofové jimi naprosto opovrhují jakožto vymyšlenými příběhy, ale ve skutečnosti se jedná o velké události hodné uctívání, které dokáží vychutnat jedině oddaní. To je rozdíl mezi māyāvādīnem a čistým oddaným.