SLOKA 17
śayānaḥ pariśocadbhiḥ
parivītaḥ sva-bandhubhiḥ
vācyamāno ’pi na brūte
kāla-pāśa-vaśaṁ gataḥ
śayānaḥ—ležící; pariśocadbhiḥ—naříkajícími; parivītaḥ—obklopený; sva-bandhubhiḥ—svými příbuznými a přáteli; vācyamānaḥ—s nutkáním mluvit; api—ačkoliv; na—ne; brūte—mluví; kāla—času; pāśa—oprátka; vaśam—pod vládou; gataḥ—odešlý.
Tak se ocitá ve spárech smrti a uléhá v kruhu naříkajících přátel a příbuzných. Přestože s nimi chce mluvit, není toho již schopen, protože je pod vládou času.
Když muž leží na smrtelném loži, z konvenčních důvodů se u něho scházejí jeho příbuzní a někdy velice hlasitě naříkají a oslovují ho: “Ó můj otče!” “Ó můj příteli!” nebo “Ó můj muži!” V těchto žalostných podmínkách s nimi chce umírající hovořit a sdělit jim své touhy, ale protože je plně pod vládou časového faktoru — smrti — nedokáže ze sebe nic vypravit, a to mu způsobuje nepředstavitelnou bolest. Mnoho bolesti cítí již kvůli své nemoci a žlázy a hrdlo mu ucpává sliz. Je ve velice těžké situaci, a když se na něho příbuzní tímto způsobem obracejí, jeho zármutek ještě vzrůstá.