SLOKA 47
tasmān na kāryaḥ santrāso
na kārpaṇyaṁ na sambhramaḥ
buddhvā jīva-gatiṁ dhīro
mukta-saṅgaś cared iha
tasmāt—kvůli smrti; na—ne; kāryaḥ—má být učiněno; santrāsaḥ — hrůza; na—ne; kārpaṇyam—lakota; na—ne; sambhramaḥ—dychtivá touha po hmotném zisku; buddhvā—realizuje; jīva-gatim—skutečnou povahu živé bytosti; dhīraḥ—pevný; mukta-saṅgaḥ—nepřipoutaný; caret—má chodit; iha—po tomto světě.
Člověk proto nemá na smrt pohlížet s hrůzou, uchylovat se ke ztotožňování těla s duší a přehánět uspokojování tělesných žádostí. Má chodit po světě nepřipoutaný, pevný ve svém záměru a vědom si své skutečné povahy.
Když rozumný člověk, který pochopil filozofii života a smrti, slyší o hrozných, pekelných životních podmínkách v lůně matky nebo mimo ně, je tím velmi rozrušený. Musí však pro životní problémy najít řešení. Měl by pochopit nešťastnou situaci hmotného těla a bez zbytečného vzrušení se snažit zjistit, zda existuje nějaká možnost pomoci. Bude-li se stýkat s osvobozenými osobami, může pochopit způsob nápravy této situace. Je však třeba vědět, kdo je skutečně osvobozený. Osvobozenou bytost popisuje Bhagavad-gītā: ten, kdo bez přerušení oddaně slouží Pánu a překonal přísné zákony hmotné přírody, je na úrovni Brahmanu.
Nejvyšší Osobnost Božství je mimo hmotné stvoření. Dokonce i impersonalisté, jako je Śaṅkarācārya, uznávají, že Nārāyaṇa je transcendentální hmotnému stvoření. Ten, kdo skutečně slouží Pánu v Jeho různých podobách, jako je Nārāyaṇa, Rādhā-Kṛṣṇa nebo Sītā-Rāma, je proto osvobozený. Bhāgavatam rovněž potvrzuje, že osvobození znamená být ve svém přirozeném postavení. Živá bytost je věčně služebníkem Nejvyššího Pána, a věnuje-li se vážně a upřímně transcendentální láskyplné službě Pánu, je osvobozená. Člověk se má snažit sdružovat se s osvobozenými osobami, a tak může vyřešit životní problémy — zrození a smrt.
Ten, kdo oddaně slouží v plném vědomí Kṛṣṇy, nemá být lakomý. Nemá zbytečně předvádět, že se zříká tohoto světa. Ve skutečnosti si nemůže ničeho odříkat. Zříká-li se někdo svého paláce a jde do lesa, není to ve skutečnosti odříkání, protože palác i les patří Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud vystřídá jeden majetek druhým, neznamená to, že si odříká — palác ani les mu nikdy nepatřily. Odříkání vyžaduje zříci se nesprávného chápání, že můžeme panovat hmotné přírodě. Zřekne-li se člověk tohoto nesprávného postoje a pyšné domněnky, že on je také Bůh, pak je to skutečné odříkání. Jinak nelze mluvit o odříkání. Rūpa Gosvāmī uvádí, že zříká-li se člověk něčeho, co lze použít ve službě Pánu, jeho jednání se nazývá phalgu-vairāgya, nedostatečné nebo falešné odříkání. Vše patří Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto je možné vše zapojit do služby Pánu. Nic se nemá používat pro vlastní smyslový požitek. To je skutečné odříkání. Také bychom neměli zbytečně zvyšovat své tělesné potřeby. Měli bychom se spokojit s tím, co nám Kṛṣṇa dá, a nevynakládat velké osobní úsilí. Svůj čas bychom měli trávit oddanou službou ve vědomí Kṛṣṇy. To vyřeší problém života a smrti.