SLOKA 36
yad bhrājamānaṁ sva-rucaiva sarvato
lokās trayo hy anu vibhrājanta ete
yan nāvrajañ jantuṣu ye ’nanugrahā
vrajanti bhadrāṇi caranti ye ’niśam
yat—která planeta; bhrājamānam—září; sva-rucā—svým vlastním světlem; eva—jen; sarvataḥ—všude; lokāḥ—planetární systémy; trayaḥ—tři; hi—jistě; anu—poté; vibhrājante—vyzařují světlo; ete—tyto; yat — která planeta; na—ne; avrajan—dosáhli; jantuṣu—živým bytostem; ye — ti, kdo; ananugrahāḥ—nemilosrdní; vrajanti—dosáhnou; bhadrāṇi—všeobecně prospěšné činnosti; caranti—konají; ye—ti, kdo; aniśam—neustále.
Vaikuṇṭhské planety vyzařují tak velké množství světla, že veškeré svítící planety v hmotném světě odrážejí jejich paprsky. Nikdy na ně však nevstoupí lidé, kteří nejsou milosrdní k jiným živým bytostem — dosáhnout jich mohou jen ti, kdo neustále vykonávají všeobecně prospěšné činnosti v zájmu druhých.
Zde jsou popsány dva aspekty vaikuṇṭhských planet. První je, že na vaikuṇṭhském nebi není zapotřebí Slunce a Měsíce. To potvrzují Upaniṣady a rovněž Bhagavad-gītā (na tad bhāsyate sūryo na śaśāṅko na pāvakaḥ). Vaikuṇṭhaloky v duchovním světě svítí vlastním světlem, a není tam tedy třeba Slunce, Měsíce či elektrického proudu. Světlo Vaikuṇṭhalok proniká do hmotného nebe a Slunce v hmotném světě jen odráží jejich pronikavou záři, kterou dále osvětluje všechny ostatní hvězdy a měsíce ve vesmíru. Svítící tělesa hmotného nebe si tedy vypůjčují světlo od Vaikuṇṭhalok. Kdo se však chce na Vaikuṇṭhaloky dostat, musí neustále konat dobro pro všechny ostatní živé bytosti. Neustále vykonávat činnosti, které jsou skutečně prospěšné pro všechny, lze jedině ve vědomí Kṛṣṇy. Kromě vědomí Kṛṣṇy neexistuje v tomto hmotném světě žádný jiný druh dobročinnosti, kterou je možné být zaměstnán dvacet čtyři hodin denně.
Ten, kdo má vědomí Kṛṣṇy, usiluje stále jen o to, aby se celé trpící lidstvo mohlo vrátit domů, zpátky k Bohu. I když se mu nepodaří přivést všechny pokleslé duše zpátky k Bohu, tak jelikož si je vědom Kṛṣṇy, návrat na Vaikuṇṭhu má zaručen a spolu s ním každý, kdo ho následuje. Jiní lidé, kteří se věnují závistivým činnostem, se nazývají karmī. Závidí jeden druhému a pro uspokojení svých smyslů dokáží zabíjet tisíce nevinných zvířat. Jñānī nejsou tak hříšní jako karmī, ale návrat ostatních živých bytostí zpátky Bohu je nezajímá. Podstupují askezi jen pro své vlastní osvobození. Yogīni se zase chtějí povýšit snahou o dosažení mystických sil. Pouze služebníci Pána, oddaní vaiṣṇavové, se snaží zachránit pokleslé duše v rámci skutečných činností hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Jedině oddaní, kteří jsou si vědomi Kṛṣṇy, jsou oprávněni vstoupit do duchovního světa. O tom jasně hovoří tato sloka a rovněž to potvrzuje Bhagavad-gītā, kde Pán říká, že nikdo Mu není milejší než ti, kdo šíří poselství Bhagavad-gīty po celém světě.