SLOKA 12
sarvatrāskhalitādeśaḥ
sapta-dvīpaika-daṇḍa-dhṛk
anyatra brāhmaṇa-kulād
anyatrācyuta-gotrataḥ
sarvatra—všude; askhalita—neodvolatelný; ādeśaḥ—příkaz; sapta-dvīpa—sedm ostrovů; eka—jeden; daṇḍa-dhṛk—vládce, který třímá žezlo; anyatra—kromě; brāhmaṇa-kulāt—brāhmaṇů a světců; anyatra—kromě; acyuta-gotrataḥ—potomků Nejvyšší Osobnosti Božství (vaiṣṇavů).
Mahārāja Pṛthu neměl jako král soupeře a třímal žezlo vlády nad všemi sedmi ostrovy Země. Kromě světců, brāhmaṇů a potomků Nejvyšší Osobnosti Božství (vaiṣṇavů) si nikdo nemohl dovolit neuposlechnout jeho neodvolatelných příkazů.
Sapta-dvīpa je sedm velkých ostrovů — kontinentů: (1) Asie, (2) Evropa, (3) Afrika, (4) Severní Amerika, (5) Jižní Amerika, (6) Austrálie a (7) Oceánie. V moderní době si lidé myslí, že ve védském či prehistorickém období nebyla Amerika a mnoho dalších částí světa známé, ale to není pravda. Pṛthu Mahārāja vládl světu mnoho tisíc let před začátkem takzvané historické doby a zde se jasně uvádí, že tehdy byly všechny části světa nejen známy, ale navíc podléhaly vládě jednoho krále, Mahārāje Pṛthua. Zemí, ve které Mahārāja Pṛthu žil, byla očividně Indie, jelikož v jedenáctém verši této kapitoly je řečeno, že žil na území mezi řekami Gangou a Yamunou. Toto území zvané Brahmāvarta je v moderní době známé jako určité části Pandžábu a severní Indie. Je zřejmé, že indičtí králové kdysi vládli celému světu a že jejich kultura byla védská.
Slovo askhalita vyjadřuje, že nikdo na celém světě si nemohl dovolit neuposlechnout králových příkazů. Tyto příkazy však nebyly nikdy vydávány s cílem ovládat světce či potomky Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇua. Nejvyšší Pán se nazývá Acyuta a Arjuna tak oslovuje Pána Kṛṣṇu v Bhagavad-gītě (senayor ubhayor madhye rathaṁ sthāpaya me 'cyuta). Acyuta je označení toho, kdo nepoklesne, protože není nikdy ovlivněn kvalitami hmotné přírody. Když živá bytost poklesne ze svého původního postavení do hmotného světa, stává se cyutou, což znamená, že zapomíná na svůj vztah s Acyutou. Každá živá bytost je ve skutečnosti nedílnou částí, synem Nejvyšší Osobnosti Božství. Když je ovlivněna kvalitami hmotné přírody, zapomíná na tento vztah a uvažuje v rámci různých životních druhů. Jakmile však znovu získá své původní vědomí, již si takových tělesných označení nevšímá. Bhagavad-gītā (5.18) to popisuje slovy paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ.
Hmotná označení vedou k rozlišování podle kasty, barvy pleti, vyznání, národnosti a podobně. Různé gotry neboli rodinná označení se liší podle hmotného těla, ale ten, kdo přijme proces vědomí Kṛṣṇy, se okamžitě stává jedním z členů Acyuta-gotry, potomků Nejvyšší Osobnosti Božství, a od té chvíle je transcendentální všem hlediskům co se týče kasty, vyznání, barvy pleti a národnosti.
Pṛthu Mahārāja neměl moc nad brāhmaṇa-kulou — nad znalci védských písem — ani nad vaiṣṇavy, kteří se vymykají hlediskům Ved. Proto je řečeno:
arcye viṣṇau śilā-dhīr guruṣu nara-matir vaiṣṇave jāti-buddhir
viṣṇor vā vaiṣṇavānāṁ kali-mala-mathane pāda-tīrthe 'mbu-buddhiḥ
śrī-viṣṇor nāmni mantre sakala-kaluṣa-he śabda-sāmānya-buddhir
viṣṇau sarveśvareśe tad-itara-sama-dhīr yasya vā nārakī saḥ
“Ten, kdo považuje Božstvo v chrámu za výtvor ze dřeva či kamene, duchovního mistra v učednické posloupnosti za obyčejného člověka, vaiṣṇavu v Acyuta-gotře za člena určité kasty či stoupence určitého vyznání a caraṇāmṛtu či vodu z Gangy za obyčejnou vodu, je pokládán za obyvatele pekla.” (Padma Purāṇa)
Z údajů této sloky je zřejmé, že obyčejným lidem má král vládnout do té doby, než dosáhnou úrovně vaiṣṇavů a brāhmaṇů, kteří nepodléhají nikomu. Brāhmaṇa je ten, kdo zná Brahman, neosobní rys Absolutní Pravdy, a vaiṣṇava ten, kdo slouží Nejvyšší Osobnosti Božství.