SLOKA 32
vinirdhutāśeṣa-mano-malaḥ pumān
asaṅga-vijñāna-viśeṣa-vīryavān
yad-aṅghri-mūle kṛta-ketanaḥ punar
na saṁsṛtiṁ kleśa-vahāṁ prapadyate
vinirdhuta—zvláště očištěný; aśeṣa—nesčetné; manaḥ-malaḥ—mentální spekulace čili nečistota nahromaděná v mysli; pumān—osoba; asaṅga—znechucená; vijñāna—vědecky; viśeṣa—konkrétně; vīrya-vān—posílený bhakti-yogou; yat—Jehož; aṅghri—lotosové nohy; mūle—u jejich chodidel; kṛta-ketanaḥ—když přijal útočiště; punaḥ—znovu; na—nikdy; saṁsṛtim—hmotný svět; kleśa-vahām—plný utrpení; prapadyate—uchýlí se.
Když se oddaný uchýlí k lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství, je zcela zbaven všeho neporozumění a mentální spekulace a začne jednat odříkavě. To je možné jedině tehdy, když je posílen praktikováním bhakti-yogy. Jakmile jednou přijme útočiště u chodidel lotosových nohou Pána, již nikdy se nevrátí do tohoto hmotného světa, plného trojího utrpení.
Jak uvedl Pán Caitanya Mahāprabhu v pokynech Śikṣāṣṭaky, zpíváním svatého jména Pána — Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare — čili procesem naslouchání o slávě Pána a jejího opěvování se mysl postupně očistí. Jelikož jsme ve styku s hmotou již od nepaměti, nashromáždili jsme ve svých myslích velké množství nečistot. Výsledek se projevuje, když se živá bytost ztotožňuje se svým tělem — ocitá se v sevření přísných zákonů hmotné přírody a s mylným dojmem tělesné totožnosti se dostává do koloběhu opakovaných zrození a smrtí. Když se posílí praktikováním bhakti-yogy, její mysl se tohoto mylného pochopení zbaví a živá bytost se přestane o hmotnou existenci či smyslový požitek zajímat.
Bhakti neboli oddanou službu charakterizuje vairāgya a jñāna. Jñāna se týká pochopení, že nejsme toto tělo, a vairāgya znamená nezájem o smyslový požitek. Tyto dvě prvořadé zásady zbavení se hmotných pout lze realizovat na síle bhakti-yogy. Když je oddaný upevněný v láskyplné službě lotosovým nohám Pána, po opuštění svého těla se nikdy nevrátí do tohoto hmotného světa, jak Pán potvrzuje v Bhagavad-gītě (tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna).
Slovo vijñāna je v tomto verši zvláště důležité. Jñānu, poznání o své duchovní totožnosti, ke kterému člověk dospěje, když se nepovažuje za tělo, vysvětluje Bhagavad-gītā jako obnovení duchovní realizace (brahma-bhūta). V podmíněném stavu hmotné existence člověk nemůže být duchovně realizovaný, jelikož se ztotožňuje s hmotou. Pochopení rozdílu mezi hmotnou a duchovní existencí se nazývá jñāna. Po dosažení úrovně jñāny, stavu brahma-bhūta, živá bytost nakonec dospěje k oddané službě, kdy plně chápe své vlastní postavení a postavení Nejvyšší Osobnosti Božství. Toto pochopení je zde označeno jako vijñāna-viśeṣa. Pán proto říká, že poznání o Něm je vijñāna, věda. Když se člověk posílí vědeckým poznáním Nejvyšší Osobnosti Božství, jeho osvobozené postavení je jisté. V Bhagavad-gītě (9.2) je věda oddané služby popsána jako pratyakṣāvagamaṁ dharmyam, přímé pochopení náboženských zásad prostřednictvím realizace.
Při praktikování bhakti-yogy můžeme přímo vnímat svůj pokrok v duchovním životě. U jiných postupů, jako je karma-yoga, jñāna-yoga a dhyāna-yoga, si svým pokrokem nemůžeme být jistí, ale u bhakti-yogy si ho můžeme být přímo vědomi — stejně jako člověk, který jí, zároveň ví, že jeho hlad je uspokojen. Naši falešnou chuť pro požívání si a panování v hmotném světě způsobuje přemíra vášně a nevědomosti. Působením bhakti-yogy těchto dvou kvalit ubývá, a tak se dostáváme do kvality dobra. Postupným překonáním kvality dobra dosáhneme čistého dobra, které není znečištěné hmotnými kvalitami. Oddaný v tomto postavení již nemá žádné pochyby — ví, že se do tohoto hmotného světa nevrátí.