SLOKA 37

Tento verš výslovně doporučuje, abychom v lidské životní podobě nemarnili čas snahou o hospodářský rozvoj a smyslový požitek, ale snažili se pěstovat duchovní hodnoty na základě pochopení Nejvyššího Pána, který sídlí společně s individuální duší v srdci každého. Jak individuální duše, tak Nejvyšší Osobnost Božství v podobě Paramātmy sídlí v těle složeném z hrubých a jemných prvků. Toto pochopit znamená dosáhnout skutečné duchovní kultury. Duchovní kulturu lze rozvíjet dvěma způsoby — metodou neosobních filozofů a oddanou službou. Impersonalista dochází k závěru, že on a Nejvyšší Duše jsou totožní, zatímco personalisté (oddaní) realizují Absolutní Pravdu na základě pochopení, že jelikož je Absolutní Pravda svrchovaným vládcem a my, živé bytosti, jsme ovládané, naší povinností je sloužit Nejvyššímu. Védské pokyny zní: tat tvam asi — “Jsi stejný,” a so 'ham — “Já jsem stejný.” Impersonalisté chápou tyto mantry tak, že Nejvyšší Pán neboli Absolutní Pravda a živá bytost jsou totožní, ale z hlediska oddaného tyto mantry tvrdí, že Nejvyšší Pán i my jsme téže kvality. Tat tvam asi, ayam ātmā brahma. Nejvyšší Pán i živá bytost jsou duchovní. Toto pochopení se nazývá seberealizace. Účelem lidské životní podoby je pochopit Nejvyššího Pána a sebe samotného duchovním rozvojem poznání. Člověk nemá marnit svůj drahocenný život pouhým hospodářským rozvojem a smyslovým požitkem.

Důležité je také slovo kṣetra-vit. Vysvětluje ho Bhagavad-gītā (13.2): idaṁ śarīraṁ kaunteya kṣetram ity abhidhīyate. Toto tělo se nazývá kṣetra (pole činností) a oba jeho majitelé (individuální duše a Nadduše, sídlící v těle) se nazývají kṣetra-vit. Je však mezi nimi rozdíl: jeden kṣetra-vit, znalec těla — Paramātmā neboli Nadduše — řídí individuální duši. Budeme-li správně přijímat vedení Nadduše, náš život bude úspěšný. Řídí nás zevnitř a zvenčí — zevnitř jako caitya-guru, duchovní mistr v srdci, a nepřímo, navenek, nám pomáhá Svým projevem v podobě duchovního mistra. Pán dává živé bytosti oběma způsoby pokyny, aby mohla skončit se svými hmotnými činnostmi a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Přítomnost Nejvyšší Duše a individuální duše může každý vnímat na základě skutečnosti, že tělo se vyznačuje leskem a svěžestí, dokud jsou v něm přítomny. Jakmile ho však opustí, začne se okamžitě rozkládat. Duchovně pokročilý člověk tedy chápe skutečný rozdíl mezi mrtvým a živým tělem. Neměli bychom proto marnit čas takzvaným hospodářským rozvojem a smyslovým požitkem, ale pěstovat duchovní poznání, abychom pochopili Nadduši, individuální duši a jejich vzájemný vztah. Rozvojem poznání tak můžeme dosáhnout osvobození a konečného cíle života. Je řečeno, že pokud se někdo vydá cestou osvobození, pak vůbec nic neztratí, třebaže zanechá svých takzvaných povinnosti, které v hmotném světě má. Kdo však dbá na hospodářský rozvoj a smyslový požitek, ale nepřijme cestu osvobození, ztratí všechno. To výstižně vyjádřil Nārada v rozhovoru s Vyāsadevem:

Pokud někdo ze sentimentu nebo jiných důvodů přijme útočiště u lotosových nohou Pána, ale neuspěje v dosažení konečného cíle života, neboť poklesne kvůli nedostatku zkušenosti, nic neztratí. Kdo však nezačne praktikovat oddanou službu, nic nezíská, přestože velice pečlivě plní své hmotné povinnosti.