SLOKA 62
bṛhaspatir brahma-vāde
ātmavattve svayaṁ hariḥ
bhaktyā go-guru-vipreṣu
viṣvaksenānuvartiṣu
hriyā praśraya-śīlābhyām
ātma-tulyaḥ parodyame
bṛhaspatiḥ—kněz nebeských planet; brahma-vāde—v otázce duchovního poznání; ātma-vattve—v sebeovládání; svayam—Osobně; hariḥ — Nejvyšší Osobnost Božství; bhaktyā—v oddanosti; go—kráva; guru — duchovní mistr; vipreṣu—brāhmaṇům; viṣvaksena—Osobnost Božství; anuvartiṣu—následovníci; hriyā—stydlivostí; praśraya-śīlābhyām—velice jemným chováním; ātma-tulyaḥ—přesně jako jeho osobní zájmy; para-udyame—co se týče dobročinnosti.
V osobním chování projevoval Pṛthu Mahārāja všechny dobré vlastnosti a v duchovním poznání se vyrovnal Bṛhaspatimu. Svým sebeovládáním připomínal Samotného Nejvyššího Pána, Osobnost Božství. Co se týče jeho oddané služby, byl velkým stoupencem oddaných, kteří lnuli k ochraně krav a poskytování služby všeho druhu duchovnímu mistrovi a brāhmaṇům. Byl dokonalý v jemném chování a své stydlivosti a veškerou dobročinnost vykonával tak, jako kdyby jednal pro své osobní zájmy.
Když Pán Caitanya hovořil se Sārvabhaumou Bhaṭṭācāryou, ctil ho jako inkarnaci Bṛhaspatiho. Bṛhaspati je hlavním knězem nebeského království a stoupencem filozofie zvané brahma-vāda neboli māyāvāda. Je také velkým logikem. Tento verš naznačuje, že i když byl Mahārāja Pṛthu velkým oddaným, který neustále láskyplně sloužil Pánu, díky svému hlubokému poznání védských písem dokázal porazit impersonalisty a māyāvādīny všeho druhu. Měli bychom se od něho naučit, že vaiṣṇava neboli oddaný musí být nejen upevněn ve své službě Pánu, ale je-li to zapotřebí, musí být připraven se přít s māyāvādīny a pomocí logiky a filozofie vyvrátit jejich tvrzení, že Absolutní Pravda je neosobní.
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je ideální brahmacārī — umí se dokonale ovládat. Když byl Kṛṣṇa zvolen za předsedajícího oběti Rājasūya, kterou vykonával Mahārāja Yudhiṣṭhira, praotec Bhīṣmadeva Ho velebil jako největšího brahmacārīna. Jelikož byl praotec Bhīṣma sám brahmacārīnem, byl jistě způsobilý rozlišit, kdo je brahmacārī a kdo vyabhicārī. Pṛthu Mahārāja byl hospodář a otec pěti dětí, ale přesto byl považován za sebeovládnutého. Ten, kdo pro dobro lidstva plodí děti vědomé si Kṛṣṇy, je ve skutečnosti brahmacārī. Kdo plodí děti jako kočky a psi, není správný otec. Slovo brahmacārī označuje také toho, kdo jedná na úrovni Brahmanu neboli oddané služby. V neosobním pojetí Brahmanu neexistují činnosti, ale toho, kdo vykonává činnosti ve spojení s Nejvyšší Osobností Božství, je třeba pokládat za brahmacārīna. Pṛthu Mahārāja byl tedy ideální brahmacārī a gṛhastha zároveň. Viṣvaksenānuvartiṣu se vztahuje na oddané, kteří jsou neustále zaměstnaní službou Pánu. Ostatní oddaní musí kráčet v jejich stopách. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura prohlásil: ei chaya gosāñi yāṅra, muñi tāṅra dāsa — říká, že je připraven stát se žákem každého, kdo kráčí ve stopách šesti Gosvāmīch.
Jako všichni vaiṣṇavové byl i Mahārāja Pṛthu oddán ochraně krav, duchovním mistrům a kvalifikovaným brāhmaṇům. Byl také velice pokorný, mírný a jemný, a vždy, když podnikal nějakou dobročinnou akci ve prospěch obyčejných lidí, jednal úplně stejně, jako kdyby se staral o své osobní potřeby. Jinými slovy, jeho dobročinné jednání nebylo předváděním vlastní velikosti, ale vycházelo z osobního cítění a zaujetí. Takovým způsobem se má vykonávat veškerá dobročinnost.