SLOKA 12
tasyāṁ sandahyamānāyāṁ
sapauraḥ saparicchadaḥ
kauṭumbikaḥ kuṭumbinyā
upātapyata sānvayaḥ
tasyām—když to město; sandahyamānāyām—hořelo; sa-pauraḥ—se všemi obyvateli; sa-paricchadaḥ—se všemi služebníky a stoupenci; kauṭumbikaḥ—král, který měl tolik příbuzných; kuṭumbinyā—se svou manželkou; upātapyata—začali trpět žárem ohně; sa-anvayaḥ—společně s potomky.
Když město začalo hořet, všichni jeho obyvatelé, královi služebníci, jakož i všichni členové rodiny, synové, vnuci, manželky a další příbuzní, se ocitli v plamenech. Král Purañjana z toho byl velice nešťastný.
Tělo má mnoho částí — smysly, údy, kůži, svaly, krev, morek atd. — a ty všechny jsou zde obrazně popsány jako synové, vnuci, obyvatelé a poddaní. Když na tělo zaútočí viṣṇu-jvāra, žár je tak silný, že člověk někdy upadne do bezvědomí. To znamená, že tělo mučí tak krutá bolest, že člověk ztratí vědomí a necítí tělesné utrpení. V okamžiku smrti je živá bytost tak bezmocná, že i když nechce, je donucena opustit tělo a vstoupit do dalšího. V Bhagavad-gītě je řečeno, že člověk může pomocí vědeckého rozvoje zlepšit dočasné životní podmínky, ale nemůže se vyhnout bolestem zrození, stáří, nemoci a smrti. Ty jsou pod vládou Nejvyšší Osobnosti Božství v zastoupení hmotné přírody. Hlupáci tuto jednoduchou skutečnost nemohou pochopit. Nyní se lidé usilovně snaží najít ropu v oceánu. Velice jim záleží na zásobách ropy pro budoucnost, ale nijak se nepokoušejí zlepšit situaci zrození, stáří, nemoci a smrti. Živá bytost v nevědomosti, která neví nic o svém budoucím životě, se tedy ve všech svých činnostech nepochybně setká s porážkou.