SLOKA 17
ahaṁ mameti svīkṛtya
gṛheṣu kumatir gṛhī
dadhyau pramadayā dīno
viprayoga upasthite
aham—já; mama—moje; iti—takto; svī-kṛtya—přijímá; gṛheṣu—doma; ku-matiḥ—jehož mysl je plná nevhodných myšlenek; gṛhī—hospodář; dadhyau—obrací pozornost k; pramadayā—se svou manželkou; dīnaḥ—velmi chudý; viprayoge—když odloučení; upasthite—nastalo.
Král Purañjana byl velmi připoutaný ke své rodině a k pojetí “já” a “moje”. Protože příliš lpěl na své ženě, byl již dočista bez prostředků. Když nastalo odloučení, velice posmutněl.
Z tohoto verše je zřejmé, že myšlenky na hmotný požitek nás v okamžiku smrti neopouštějí. To svědčí o tom, že živá bytost, duše, je unášena jemným tělem — myslí, inteligencí a egem. Kvůli falešnému egu si chce živá bytost neustále užívat hmotného světa a z nedostatku hmotného požitku je smutná a nešťastná. Stále dělá intelektuální plány, jak prodloužit svůj život, a proto i když opustí hrubohmotné tělo, jemné tělo ji unáší do nového hrubého těla. Převtělování jemného těla nelze vidět hmotnýma očima, a proto když někdo opustí hrubé tělo, považujeme to za jeho konec. Plány na hmotný požitek vytváří jemné tělo a hrubé tělo je nástrojem pro jejich uskutečnění. Hrubé tělo tedy můžeme přirovnat k manželce, neboť manželka je zprostředkovatelem smyslového požitku všeho druhu. Jelikož živá bytost byla dlouho ve styku s hrubým tělem, je jí velice líto, že se od něho má oddělit. Její mentální činnosti ji nutí přijmout další hrubé tělo a pokračovat v hmotné existenci.
Sanskrtské slovo strī znamená “expanze”. Prostředictvím manželky člověk expanduje své různé předměty citové náklonnosti — syny, dcery, vnuky a podobně. Připoutanost ke členům rodiny vyjde velice jasně najevo v okamžiku smrti. Často můžeme vidět, jak těsně před opuštěním těla k sobě člověk volá svého milovaného syna, aby mu svěřil svoji manželku a další příslušenství. Říká: “Můj milý chlapče, já musím odejít. Prosím tě, postarej se o rodinu.” Takto hovoří, aniž by znal svůj další osud.