SLOKA 20
prabodhayati māvijñaṁ
vyuṣite śoka-karśitā
vartmaitad gṛha-medhīyaṁ
vīra-sūr api neṣyati
prabodhayati—dává dobrou radu; mā—mně; avijñam—hlupákovi; vyuṣite—v době, kdy jsem byl pryč; śoka—zármutkem; karśitā—soužená, a proto vyschlá; vartma—cesta; etat—tato; gṛha-medhīyam—domácích povinností; vīra-sūḥ—matka velkých hrdinů; api—ačkoliv; neṣyati—bude schopna plnit.
Král Purañjana dále myslel na to, jak mu jeho manželka dávala dobré rady, když byl zmaten, a jak se rmoutila, když byl mimo domov. Ačkoliv byla matkou tolika synů a hrdinů, přesto se bál, že nebude schopna obstarat všechny domácí povinnosti.
Král Purañjana myslel v okamžiku smrti na svoji manželku. Tomu se říká znečištěné vědomí. Pán Kṛṣṇa vysvětluje v Bhagavad-gītě (15.7):
mamaivāṁśo jīva-loke
jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ
manaḥ-ṣaṣṭhānīndriyāṇi
prakṛti-sthāni karṣati
“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Žijí podmíněným životem, a kvůli tomu těžce bojují se šesti smysly, ke kterým patří i mysl.”
Každá živá bytost je nedílnou částí Nejvyšší Duše, Kṛṣṇy. To znamená, že věčné přirozené postavení Kṛṣṇy a živé bytosti se od sebe kvalitativně neliší. Jediný rozdíl je, že živá bytost je věčně nepatrnou částečkou Nejvyšší Duše. Mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ. Dílčí část Nejvyššího Pána, individuální duše, zápasí v tomto hmotném světě podmíněného života, neboť má znečištěnou mysl a vědomí. Jako nedílná část Nejvyššího Pána má živá bytost myslet na Kṛṣṇu, ale zde vidíme, že král Purañjana (živá bytost) myslí na ženu. Takové pohroužení mysli do nějakého smyslového předmětu je důvodem, proč živá bytost zápasí v tomto hmotném světě o přežití. Jelikož král Purañjana myslí na svoji ženu, jeho boj o přežití v hmotném světě smrtí neskončí. Jak ukáží další verše, kvůli svým myšlenkám na manželku bude muset v příštím životě přijmout tělo ženy. Toto pohroužení mysli do společenského, politického, pseudonáboženského, národnostního a spolkového vědomí je příčinou otroctví. Během svého života musíme změnit své činnosti takovým způsobem, abychom se z tohoto otroctví vysvobodili. To potvrzuje Bhagavad-gītā (3.9): yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ. Pokud v tomto životě nezměníme své vědomí, pak vše, co děláme ve jménu společenského, politického, náboženského, spolkového a národního blaha, bude příčinou našeho otroctví. To znamená, že budeme muset pokračovat v hmotném, podmíněném životě. Bhagavad-gītā (15.7) to vysvětluje: manaḥ-ṣaṣṭhānīndriyāṇi prakṛti-sthāni karṣati. Když jsou mysl a smysly zapojeny do hmotných činností, musíme pokračovat ve své hmotné existencí a bojovat o dosažení štěstí. V každém životě vedeme takový boj. Ve skutečnosti nikdo v tomto hmotném světě není šťastný, ale samotný boj dává živé bytosti falešný pocit štěstí. Člověk musí velice těžce pracovat, a když získá výsledky své práce, považuje se za šťastného. Lidé v hmotném světě nevědí, co je to skutečné štěstí. Sukham ātyantikaṁ yat tad buddhi-grāhyam atīndriyam (Bg. 6.21). Skutečné štěstí je možné vnímat jedině transcendentálními smysly. Ty se však neprojeví, dokud nejsme očištěni, a proto musíme své smysly očistit tím, že se zapojíme do vědomí Kṛṣṇy a zaměstnáme smysly ve službě Pánu. Pak poznáme skutečné štěstí a osvobození.
V Bhagavad-gītě (15.8) je řečeno:
śarīraṁ yad avāpnoti
yac cāpy utkrāmatīśvaraḥ
gṛhītvaitāni saṁyāti
vāyur gandhān ivāśayāt
“Živá bytost v hmotném světě přenáší svá různá pojetí života z jednoho těla do druhého, stejně jako vítr přenáší vůně.” Vane-li vítr nad zahradou růží, ponese vůni růží, a vane-li nad špinavým místem, ponese odporný zápach. Stejně tak král Purañjana, živá bytost, nyní nechává vzduch svého života vanout nad ženou, svou manželkou, a proto bude muset v příštím životě přijmout tělo ženy.