SLOKA 47
ātmānaṁ śocatī dīnam
abandhuṁ viklavāśrubhiḥ
stanāv āsicya vipine
susvaraṁ praruroda sā
ātmānam—nad sebou; śocatī—truchlila; dīnam—nešťastná; abandhum—bez přítele; viklava—zoufalá; aśrubhiḥ—slzami; stanau—svá prsa; āsicya—smáčela; vipine—v lese; susvaram—hlasitě; praruroda—začala naříkat; sā—ona.
Ovdovělá a osamělá dcera Vidarbhy začala v onom lese truchlit. Bez ustání ronila slzy, které smáčely její prsa, a velice hlasitě naříkala.
Královna zde obrazně vystupuje jako králův žák; to znamená, že když smrtelné tělo duchovního mistra opustí život, jeho žáci mají naříkat stejně, jako naříká královna, když král opustí své tělo. Žák a duchovní mistr ovšem nejsou nikdy odděleni, protože duchovní mistr svého žáka doprovází tak dlouho, co žák přísně následuje jeho pokyny. To se nazývá společnost prostřednictvím vāṇī (slov). Tělesná přítomnost se nazývá vapuḥ. Dokud je duchovní mistr tělesně přítomný, žák má sloužit jeho tělu, a když duchovní mistr již z tělesného hlediska neexistuje, žák má sloužit jeho pokynům.