SLOKA 32
duḥkheṣv ekatareṇāpi
daiva-bhūtātma-hetuṣu
jīvasya na vyavacchedaḥ
syāc cet tat-tat-pratikriyā
duḥkheṣu—utrpení; ekatareṇa—jednoho druhu; api—dokonce; daiva—prozřetelnost; bhūta—jiné živé bytosti; ātma—tělo a mysl; hetuṣu — kvůli; jīvasya—živé bytosti; na—nikdy; vyavacchedaḥ—ukončení; syāt—je možné; cet—i když; tat-tat—proti těmto utrpením; pratikriyā — protiopatření.
Živé bytosti se snaží zabránit různým druhům utrpení, pocházejícím od prozřetelnosti, jiných živých bytostí nebo těla a mysli. Přesto musí zůstat podmíněny přírodními zákony, bez ohledu na všechny jejich pokusy o odpor.
Živá bytost neustále cestuje ve snaze být šťastná a plánuje různé způsoby, jak ukončit hmotné neštěstí, stejně jako se pes toulá z místa na místo, aby dostal buď kousek chleba, nebo výprask. To se nazývá “boj o přežití”. Ve svém každodenním životě můžeme sami vidět, jak jsme nuceni dělat plány na odstranění hmotného utrpení. Abychom unikli z jedné nepříjemné situace, dostáváme se do jiné. Chudý člověk trpí, protože má málo peněz, ale chce-li zbohatnout, musí o to těžce bojovat na mnoha frontách. Ve skutečnosti to není řešení, ale léčka iluzorní energie. Pokud se člověk nesnaží změnit svoji situaci a je s ní spokojený, jelikož ví, že toto postavení je důsledkem jeho minulých činností, může namísto toho využít svoji energii pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy. To doporučuje veškerá védská literatura.
tasyaiva hetoḥ prayateta kovido
na labhyate yad bhramatām upary adhaḥ
tal labhyate duḥkhavad anyataḥ sukhaṁ
kālena sarvatra gabhīra-raṁhasā
“Opravdu inteligentní a filozoficky zaměření lidé by se měli snažit dosáhnout pouze onoho cíle, jehož nelze dosáhnout ani putováním od nejvyšší planety (Brahmaloky) k nejnižší planetě (Pātāle). Co se týče štěstí, které lze získat ze smyslového požitku, to přijde časem automaticky, stejně jako v průběhu času přichází neštěstí, aniž bychom si ho přáli.” (Bhāg. 1.5.18) Měli bychom se jednoduše snažit vyvinout své vědomí Kṛṣṇy a neztrácet čas snahou o zlepšení svých hmotných podmínek. Hmotné podmínky ve skutečnosti nelze zlepšit. Každá taková snaha přináší zase další utrpení. Pokud se však snažíme zlepšit své vědomí Kṛṣṇy, utrpení hmotného života zmizí bez vedlejšího úsilí. Kṛṣṇa proto slibuje: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati — “Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nikdy nezanikne.” (Bg. 9.31) Ten, kdo se vydá cestou oddané služby, nebude nikdy zničen, bez ohledu na všechna utrpení způsobená tělem a myslí, jinými živými bytostmi a prozřetelností — utrpení, která jsou mimo náš vliv.