SLOKA 54
sumanaḥ-sama-dharmaṇāṁ strīṇāṁ śaraṇa āśrame puṣpa-madhu-gandhavat kṣudratamaṁ kāmya-karma-vipākajaṁ kāma-sukha-lavaṁ jaihvyaupasthyādi vicinvantaṁ mithunī-bhūya tad-abhiniveśita-manasaṁ ṣaḍaṅghri-gaṇa-sāma-gītavad atimanohara-vanitādi-janālāpeṣv atitarām atipralobhita-karṇam agre vṛka-yūthavad ātmana āyur harato ’ho-rātrān tān kāla-lava-viśeṣān avigaṇayya gṛheṣu viharantaṁ pṛṣṭhata eva parokṣam anupravṛtto lubdhakaḥ kṛtānto ’ntaḥ śareṇa yam iha parāvidhyati tam imam ātmānam aho rājan bhinna-hṛdayaṁ draṣṭum arhasīti.
sumanaḥ—květiny; sama-dharmaṇām—přesně jako; strīṇām—žen; śaraṇe—pod ochranou; āśrame—rodinný život; puṣpa—v květech; madhu—medu; gandha—vůně; vat—jako; kṣudra-tamam—zcela bezvýznamný; kāmya—vytoužený; karma—činností; vipāka-jam—získaný jako výsledek; kāma-sukha—smyslového požitku; lavam—zlomek; jaihvya—požitek jazyka; aupasthya—sexuální požitek; ādi—počínaje; vicinvantam—neustále myslí na; mithunī-bhūya—sex; tat—na jeho manželku; abhiniveśita—neustále upřená; manasam—jehož mysl; ṣaṭ-aṅghri—čmeláků; gaṇa—rojů; sāma—jemný; gīta—zpěv; vat—jako; ati—velice; manohara—přitažlivý; vanitā-ādi—počínaje manželkou; jana—lidí; ālāpeṣu—k hovorům; atitarām—přehnaně; ati—příliš; pralobhita—přitahovaný; karṇam—jehož sluch; agre—vpředu; vṛka-yūtha—skupina tygrů; vat—jako; ātmanaḥ—jeho; āyuḥ—délka života; harataḥ—ukrajovaná; ahaḥ-rātrān—dny a noci; tān—ty všechny; kāla-lava-viśeṣān—okamžiky; avigaṇayya—bez ohledu na; gṛheṣu—v rodinném životě; viharantam—užívá si; pṛṣṭhataḥ—zezadu; eva—jistě; parokṣam—neviděný; anupravṛttaḥ—jde v patách; lubdhakaḥ—lovec; kṛta-antaḥ—vládce smrti; antaḥ—v srdci; śareṇa—šípem; yam—jehož; iha—v tomto světě; parāvidhyati—zasáhne; tam—ten; imam—toto; ātmānam—ty; aho rājan—ó králi; bhinna-hṛdayam—jehož srdce je probodnuté; draṣṭum—vidět; arhasi—měl bys; iti—takto.
Můj milý králi, žena, která je zpočátku velice přitažlivá, ale nakonec působí velké potíže, je stejná jako květina, která nás zpočátku také přitahuje, ale nakonec je nevábná. Živá bytost se se ženou zaplétá do chtivých tužeb a užívá si sexu, stejně jako vychutnáváme vůni květu. Takto člověk tráví svůj rodinný život uspokojováním smyslů, od jazyka až po genitálie, a myslí si, že je velice šťastný. Spojený se svou manželkou, zůstává neustále pohroužen do takových myšlenek. Velice rád poslouchá hovory své ženy a dětí, které jsou jako sladký bzukot čmeláků létajících z květu na květ a sbírajících med. Zapomíná, že před ním je čas, který mu s plynoucími dny a nocemi ukrajuje z délky života. Nevidí, jak se jeho život postupně krátí, a nestará se ani o vládce smrti, který se ho snaží zabít zezadu. Jen se to pokus pochopit. Jsi v povážlivém postavení a nebezpečí ti hrozí ze všech stran.
Materialistický život znamená, že člověk zapomíná na své přirozené postavení věčného služebníka Kṛṣṇy, a toto zapomenutí je zvláště silné v gṛhastha-āśramu. Mladý muž přijímá mladou manželku, která je zpočátku velice krásná, ale potom porodí mnoho dětí, je čím dál starší a začne od svého manžela vyžadovat mnoho věcí pro udržování celé rodiny. Témuž muži, který ji přijal, když byla mladá, se jeho manželka začne protivit. Gṛhastha-āśram člověka přitahuje pouze ze dvou důvodů—žena vaří chutná jídla pro uspokojení manželova jazyka a v noci mu dává sexuální potěšení. Ten, kdo je připoutaný ke gṛhastha-āśramu, neustále myslí na tyto dvě věci — chutné jídlo a sexuální požitek. Přitahují ho hovory manželky, kterých si užívá jako rodinného osvěžení, a také hovory dětí. Zapomíná tak, že jednoho dne bude muset zemřít a že chce-li dostat vhodné tělo, musí se na příští život připravit.
Jelen v květinové zahradě je přirovnání, kterým velký mudrc Nārada krále upozornil, že je takovým prostředím sveden. Každý je v zajetí svůdného rodinného života. Živá bytost zapomíná, že se musí vrátit domů, zpátky k Bohu, a zaplétá se do rodinných starostí. Prahlāda Mahārāja proto naznačoval: hitvātma-pātaṁ gṛham andha-kūpaṁ vanaṁ gato yad dharim āśrayeta. Rodinný život je považován za zapomenutou studnu (andha-kūpam), do které člověk spadne a zemře v ní, aniž by mu někdo pomohl. Prahlāda Mahārāja doporučuje, že dokud je člověk při smyslech a dostatečně silný, má opustit gṛhastha-āśram, odejít do vṛndāvanského lesa a přijmout útočiště u lotosových nohou Pána. Ve védské civilizaci má muž v určitém věku (v padesáti letech) zanechat rodinného života, přijmout stav vānaprastha a nakonec zůstat sám jako sannyāsī. To je předepsaná metoda védské civilizace, zvaná varṇāśrama-dharma. Když člověk poté, co si užíval rodinného života, přijme sannyās, potěší Nejvyššího Pána Viṣṇua.
Je nutné pochopit své postavení v rodinném či světském životě — tomu se říká inteligence. Člověk by neměl zůstávat neustále v pasti rodinného života, aby ve společnosti manželky uspokojoval svůj jazyk a genitálie, neboť tímto způsobem jen marní svůj život. Ve védské civilizaci je povinností vzdát se v určitém stádiu rodiny — třeba i násilím, je-li to nutné. Takzvaní stoupenci védského života bohužel neopouštějí své rodiny ani na konci života, dokud je k tomu nedonutí smrt. Celý společenský systém by měl být důkladně přeorganizován a společnost by se měla navrátit k védským zásadám, tedy ke čtyřem varṇám a čtyřem āśramům.