SLOKA 55

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpívá v jedné ze svých písní:

“Plodonosné činnosti a mentální spekulace nejsou nic jiného než číše jedu. Každý, kdo z nich pije, protože je považuje za nektar, musí život za životem zápolit v různých druzích těl. Taková osoba pojídá všechno možné a je zatracena kvůli svému takzvanému smyslovému požitku.”

Lidé jsou obvykle okouzleni plody světských činností a mentální spekulace. Většinou se touží dostat na nebeské planety, splynout s Brahmanem nebo setrvávat v rodinném kruhu a vychutnávat požitky jazyka a genitálií. Velký mudrc Nārada krále Barhiṣmāna jasně nabádá, aby nezůstával po celý život v gṛhastha-āśramu. Být v gṛhastha-āśramu znamená být pod vládou své manželky. Toho všeho se člověk musí vzdát a přejít do āśramu paramahaṁsy, to znamená odevzdat se duchovnímu mistrovi. Paramahaṁsa-āśram je āśram Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána, u Něhož přijal útočiště duchovní mistr. Příznaky pravého duchovního mistra jsou uvedeny ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.3.21):

“Každý, kdo má vážný zájem dosáhnout skutečného štěstí, musí vyhledat pravého duchovního mistra a přijmout u něho útočiště prostřednictvím zasvěcení. Kvalifikací duchovního mistra je, že na základě úvah a diskusí zrealizoval závěry písem a je schopen o nich přesvědčit ostatní. Takové velké osobnosti, které daly stranou všechny hmotné ohledy a zcela se odevzdaly Bohu, je třeba přijímat jako pravé duchovní mistry.”

Paramahaṁsa je ten, kdo přijal útočiště u Parabrahmanu, Nejvyšší Osobnosti Božství. Člověk, který se odevzdá duchovnímu mistru — paramahaṁsovi, se prostřednictvím jeho pokynů a výchovy postupně odpoutá od světského života a nakonec se vrátí domů, zpátky k Bohu. Zvláštní pozornost si zaslouží výraz aṅganāśramam asattama-yūtha-gātham. Celý svět je v zajetí māyi, protože mu vládne žena. Muže ovládá nejen jeho manželka, ale také rozmanitá literatura o sexu. To je příčina jeho zajetí v hmotném světě. Této hrozné společnosti se nikdo nedokáže vzdát vlastním úsilím, ale pokud se člověk uchýlí pod ochranu pravého duchovního mistra, který je paramahaṁsa, postupně dosáhne úrovně duchovního života.

Příjemná slova Ved, která člověka inspirují k dosažení nebeských planet nebo splynutí s Nejvyšším, jsou určena pro méně inteligentní lidi, jež Bhagavad-gītā označuje výrazem māyayāpahṛta-jñānāḥ (“ti, které iluzorní energie připravila o poznání”). Skutečné poznání znamená uvědomovat si utrpení hmotného života. Měli bychom se odevzdat pravé osvobozené duši, duchovnímu mistrovi, postupně dosáhnout duchovní úrovně, a tak se odpoutat od hmotného světa. Haṁsa-śaraṇam podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura označuje chýši, ve které žijí světci. Světec obvykle žije na odlehlém místě v lese nebo ve skromné chýši. Musíme však vzít v úvahu, že časy se mění. Pro světce samotného může být výhodné jít do lesa a žít v chýši, ale je-li kazatelem, a zvláště v západních zemích, musí k sobě zvát mnoho různých lidí, kteří jsou zvyklí žít v pohodlných bytech. V tomto věku tedy světec musí vytvářet vhodné podmínky pro přijímání hostů, aby je zaujal poselstvím vědomí Kṛṣṇy. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura zřejmě jako první zavedl, že světci mohou používat automobily a žít v honosných budovách, aby vzbudili zájem veřejnosti ve velkých městech. Základním pravidlem je nutnost společnosti světce. V tomto věku lidé nechodí hledat světce do lesa, a proto musí mudrci a světci přicházet do velkoměst a zajišťovat podmínky, aby mohli přijímat lidi, kteří jsou zvyklí na moderní vymoženosti hmotného života. Postupně se tito lidé naučí, že honosné budovy a pohodlné byty nejsou zdaleka nezbytné. Skutečnou nezbytností je osvobodit se z hmotného otroctví jakýmkoliv možným způsobem. Podle pokynů Śrīly Rūpy Gosvāmīho:

“Nelpí-li člověk na ničem, ale zároveň přijímá vše ve vztahu ke Kṛṣṇovi, je správně umístěn nad vlastnickými pocity.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.255)

Na hmotném bohatství se nemá lpět, ale lze ho použít na podporu šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Jinými slovy, hmotné bohatství je možné přijmout v rámci odříkání. Tomu se říká yukta-vairāgya.