SLOKA 61

Přestože příčinou neštěstí a štěstí je mysl, inteligence a ego, hrubé tělo je stále zapotřebí jako nástroj požitku. Hrubé tělo se může měnit, ale jemné tělo jedná neustále. Pokud živá bytost nedostane další hrubé tělo, bude muset žít v jemném těle neboli těle ducha. Duchem se stává ten, kdo jedná pouze v jemném těle bez pomoci hrubého. V tomto verši je řečeno: śayānam imam utsṛjya śvasantam. Hrubé tělo může ulehnout na postel k odpočinku, a přestože jeho orgány fungují, živá bytost ho může opustit, vstoupit do snu a opět se vrátit. Po návratu do těla na svůj sen zapomene. Stejně tak když živá bytost přijme jiné hrubé tělo, zapomene na to, které má v současnosti. Z toho plyne, že jemné tělo — mysl, inteligence a ego — vytváří atmosféru tužeb a cílů, kterých si živá bytost užívá na jemné úrovni. Živá bytost je stále v jemném těle, i když se hrubé tělo navenek mění, a bez ohledu na to, že žije na různých planetách. Všechny činnosti, které vykonává v jemném těle, se označují jako iluzorní, protože nejsou trvalé. Osvobození znamená dostat se ze zajetí jemného těla. Osvobození z hrubého těla znamená pouze převtělení duše z jednoho hrubého těla do druhého. Když je naše mysl vzdělaná ve vědomí Kṛṣṇy, ve vyšším vědomí v kvalitě dobra, dostaneme se buď na vyšší, nebeské planety, nebo do duchovního světa, na vaikuṇṭhské planety. Musíme tedy změnit své vědomí rozvíjením poznání podle védských pokynů, přijatých od Nejvyšší Osobnosti Božství prostřednictvím učednické posloupnosti. Připravíme-li své jemné tělo v tomto životě tím, že budeme neustále myslet na Kṛṣṇu, přemístíme se po opuštění hrubého těla na Kṛṣṇaloku. To potvrzuje Nejvyšší Osobnost Božství.

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.” (Bg. 4.9)

Změna hrubého těla tedy není příliš důležitá; důležitá je změna jemného těla. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy vzdělává lidi, aby jejich jemné tělo získalo osvícení. Dokonalým příkladem je v této souvislosti Ambarīṣa Mahārāja, který neustále upíral svoji mysl na lotosové nohy Pána Kṛṣṇy. Sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Stejně tak i my bychom měli v tomto životě soustředit svoji mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy, který je přítomný ve Své podobě arcā-vigraha, inkarnaci Božstva v chrámu, a měli bychom Ho neustále uctívat. Zaměstnáme-li svoji řeč popisováním činností Pána a své uši nasloucháním o Jeho zábavách a budeme-li dodržovat usměrňující zásady, abychom uchovali svoji mysl čistou pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy, jistě dospějeme na duchovní úroveň. V takovém případě již nebudou mysl, inteligence a ego v hodině smrti hmotně znečištěné. Živá bytost je zde a mysl, inteligence a ego jsou také zde. Když jsou mysl, inteligence a ego očištěné, všechny činné smysly živé bytosti se stávají duchovními, a živá bytost tak dosahuje své podoby sac-cid-ānanda. Nejvyšší Pán je vždy ve Své podobě sac-cid-ānanda, ale živá bytost, přestože je nedílnou částí Pána, se hmotně znečistí, když si přeje sestoupit do hmotného světa za hmotným požitkem. Předpis pro návrat domů, zpátky k Bohu, dává Samotný Pán v Bhagavad-gītě (9.34):

“Vždy na Mě mysli a staň se Mým oddaným. Uctívej Mě a klaň se Mi. Takto do Mě budeš plně pohroužen a jistě ke Mně dojdeš.”