SLOKA 70
nāhaṁ mameti bhāvo ’yaṁ
puruṣe vyavadhīyate
yāvad buddhi-mano-’kṣārtha-
guṇa-vyūho hy anādimān
na—ne; aham—já; mama—moje; iti—takto; bhāvaḥ—vědomí; ayam—toto; puruṣe—v živé bytosti; vyavadhīyate—je oddělené; yāvat—dokud; buddhi—inteligence; manaḥ—mysl; akṣa—smysly; artha—smyslové předměty; guṇa—hmotných kvalit; vyūhaḥ—projev; hi—jistě; anādi-mān—jemné tělo (které existuje od nepaměti).
Dokud existuje jemnohmotné tělo, složené z inteligence, mysli, smyslů, smyslových předmětů a reakcí hmotných kvalit, existuje i vědomí falešné totožnosti a jeho relativní předmět, hrubé tělo.
Touhy jemného těla, složeného z mysli, inteligence a ega, nelze uskutečnit bez hrubého těla, složeného z hmotných prvků země, vody, vzduchu, ohně a éteru. Není-li projevené hrubohmotné tělo, živá bytost nemůže v rámci kvalit hmotné přírody jednat. V tomto verši je jasně vysvětlené, že jemné činnosti mysli a inteligence pokračují kvůli utrpení a požitku jemného těla. Vědomí hmotného pojetí totožnosti (“já” a “moje”) trvá i nadále, protože existuje již od nepaměti. Když však duše pochopí vědomí Kṛṣṇy a přemístí se do duchovního světa, akce a reakce hrubého i jemného těla ji přestanou obtěžovat.