SLOKA 19
tathāribhir na vyathate śilīmukhaiḥ
śete ’rditāṅgo hṛdayena dūyatā
svānāṁ yathā vakra-dhiyāṁ duruktibhir
divā-niśaṁ tapyati marma-tāḍitaḥ
tathā—tak; aribhiḥ—nepřítel; na—ne; vyathate—zraněný; śilīmukhaiḥ—šípy; śete—zůstává; ardita—trápí se; aṅgaḥ—část; hṛdayena—srdcem; dūyatā—nářek; svānām—příbuzných; yathā—jako; vakra-dhiyām—nečestný; duruktibhiḥ—krutými slovy; divā-niśam—dnem i nocí; tapyati — trpí; marma-tāḍitaḥ—ukřivděný.
Pán Śiva pokračoval: Když člověka zraní šípy nepřátel, nezpůsobí mu to takovou bolest jako nevlídná slova příbuzného, neboť tento zármutek mu drásá srdce nepřetržitě, dnem i nocí.
Satī se rozhodla podstoupit nebezpečí a jít do otcova domu, protože i kdyby k ní byl otec nevlídný, snášela by to jako syn, který také dovede snést výčitky svých rodičů. Pán Śiva ji však varoval, že krutá slova svého otce nesnese. Jednoduchá psychologie udává, že člověk dokáže bez velkých problémů snášet bolest od nepřítele, která je vlastně přirozená, ale pokud mu ublíží ostrá slova příbuzného, bude trpět neustále, dnem i nocí, a někdy se bolest stane dokonce tak nesnesitelnou, že ho dožene až k sebevraždě.