SLOKA 47
tatrāvaśiṣṭā ye vṛkṣā
bhītā duhitaraṁ tadā
ujjahrus te pracetobhya
upadiṣṭāḥ svayambhuvā
tatra—tam; avaśiṣṭāḥ—zbývající; ye—které; vṛkṣāḥ—stromy; bhītāḥ — ve strachu; duhitaram—svou dceru; tadā—tehdy; ujjahruḥ—daly; te — ty; pracetobhyaḥ—Pracetům; upadiṣṭāḥ—na radu; svayambhuvā—Pána Brahmy.
Zbývající stromy se Pracetů velice bály a na radu Pána Brahmy jim ihned daly svou dceru.
O dceři stromů se hovoří ve třinácté sloce této kapitoly. Byla dcerou Kaṇḍua a Pramloci. Kurtizána Pramlocā se ihned po porodu odebrala do nebeského království a nad plačícím dítětem se slitoval král Měsíce, který ho zachránil tím, že mu do úst vsunul svůj prst. O malou dívku se staraly stromy, a když vyrostla, stala se na pokyn Pána Brahmy manželkou Pracetů. Příští verš uvádí, že se jmenovala Māriṣā, a vydal ji polobůh vládnoucí stromům. Śrīla Jīva Gosvāmī Prabhupāda v této souvislosti píše: vṛkṣāḥ tad-adhiṣṭhātṛ-devatāḥ — “Pod pojmem ,stromy’ rozumíme vládnoucí božstvo stromů.” Ve védské literatuře čteme o vládnoucím božstvu vody a podobně existuje i vládnoucí božstvo stromů. Pracetové pálili všechny stromy na popel a považovali je za své nepřátele. Aby je uklidnil, dal jim polobůh, který stromům vládne, na radu Pána Brahmy dceru Māriṣu.