SLOKA 47
pṛthag-dhiyaḥ karma-dṛśo durāśayāḥ
parodayenārpita-hṛd-rujo ’niśam
parān duruktair vitudanty aruntudās
tān māvadhīd daiva-vadhān bhavad-vidhaḥ
pṛthak—různě; dhiyaḥ—ti, kteří smýšlejí; karma—plodonosné činnosti; dṛśaḥ—pozorovatel; durāśayāḥ—zlomyslný; para-udayena—prosperitou druhých; arpita—vzdal se; hṛt—srdce; rujaḥ—zlost; aniśam—neustále; parān—jiné; duruktaiḥ—příkrá slova; vitudanti—zraňuje; aruntudāḥ—bodavými slovy; tān—ty; mā—ne; avadhīt—zabít; daiva — prozřetelností; vadhān—již zahubený; bhavat—ty; vidhaḥ—jako.
Kdo ve všem vidí rozdíly a je připoutaný k plodonosným činnostem, zlomyslný a neustále závidí druhým jejich prosperitu, a proto je zraňuje příkrými, bodavými slovy, toho již zabila prozřetelnost. Vznešená osobnost, jako jsi ty, ho nemusí zabíjet znovu.
Ploduchtivý materialista, který se žene za hmotným ziskem, nesnese pohled na štěstí druhých. S výjimkou několika málo osob vědomých si Kṛṣṇy je celý svět plný takových závistivců. Jejich život je plný úzkosti, protože jsou připoutaní k hmotnému tělu a nevědí nic o seberealizaci. Jelikož jsou jejich srdce neustále plná obav, je zřejmé, že prozřetelnost je již zabila. Pán Śiva jako seberealizovaný vaiṣṇava tedy neměl zapotřebí Dakṣu zabíjet. Vaiṣṇava je para-duḥkha-duḥkhī — sám není nikdy nešťastný, ale trápí se, když vidí neštěstí druhých. Vaiṣṇava by tedy neměl zabíjet tělem ani myslí, ale ze soucitu k druhým by se v nich měl snažit oživit jejich vědomí Kṛṣṇy. Proto bylo také založeno hnutí pro vědomí Kṛṣṇy — aby mohli být závistiví lidé osvobozeni ze zajetí māyi. I když se oddaní někdy setkávají s potížemi, tolerují vše a s plným odhodláním se snaží dále šířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Pán Caitanya radí:
tṛṇād api sunīcena
taror api sahiṣṇunā
amāninā mānadena
kīrtanīyaḥ sadā hariḥ
“Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána s pokornou myslí a považovat se za nižšího než tráva na ulici. Má být snášenlivější než strom, bez jediné stopy falešné ctižádosti a připravený vzdávat úctu druhým. V takovém stavu mysli může zpívat svaté jméno Pána neustále.” (Śikṣāṣṭaka 3)
Každý vaiṣṇava si musí vzít příklad z takových vaiṣṇavů, jakými byli Haridāsa Ṭhākura, Nityānanda Prabhu a také Pán Ježíš Kristus. Není nutné zabíjet někoho, kdo již zabitý je. Je však třeba poznamenat, že vaiṣṇava nesmí strpět urážení Viṣṇua nebo vaiṣṇavů, i když má snášet urážky sebe samotného.