SLOKA 28
vikalpe vidyamāne ’pi
na hy asantoṣa-hetavaḥ
puṁso moham ṛte bhinnā
yal loke nija-karmabhiḥ
vikalpe—střídání; vidyamāne api—i když existuje; na—ne; hi—jistě; asantoṣa—nespokojenost; hetavaḥ—způsobuje; puṁsaḥ—osob; moham ṛte—mimo iluzi; bhinnāḥ—oddělené; yat loke—v tomto světě; nija-karmabhiḥ—svou vlastní prací.
Můj milý Dhruvo, i když cítíš, že byla uražena tvá čest, přesto nemáš důvod k nespokojenosti. Tento druh nespokojenosti je jen dalším projevem iluzorní energie. Každou živou bytost ovlivňují její předešlé činy, a proto je život co do požitku a utrpení tak různorodý.
Vedy praví, že živá bytost není nikdy znečištěna a ovlivněna stykem s hmotou. Protože se však zapletla do plodonosných činností, dostává různá hmotná těla. Když člověk pochopí, že je svou podstatou čistě duchovní a nemá nic společného s požitkem ani utrpením, je považován za osvobozeného. Bhagavad-gītā (18.54) to potvrzuje: brahma-bhūtaḥ prasannātmā — ten, kdo dosáhl transcendentální úrovně, nemá nic, kvůli čemu by naříkal ani po čem by toužil. Nārada Ṛṣi chtěl nejprve Dhruvu Mahārāje upozornit, že je jen dítě. Nebylo důvodu, aby se ho dotkla slova chvály či pohany. A pokud byl na takové úrovni, že byl schopen porozumět urážce a pochvale, pak to měl použít ve svém životě — měl vědět, že úcta i potupa jsou způsobeny jen karmou, minulými činnostmi. Člověk by tedy za žádných okolností neměl ničeho litovat ani se z něčeho radovat.