SLOKA 31
aho bata mamānātmyaṁ
manda-bhāgyasya paśyata
bhava-cchidaḥ pāda-mūlaṁ
gatvā yāce yad antavat
aho—ó; bata—běda; mama—moje; anātmyam—tělesné vědomí; manda-bhāgyasya—nešťastného; paśyata—jen pohleďte; bhava—hmotná existence; chidaḥ—Pána, který může přetnout; pāda-mūlam—lotosové nohy; gatvā—poté, co jsem se k nim přiblížil; yāce—modlil jsem se o; yat—to, co; anta-vat—pomíjivé.
Běda, jen pohleďte, jaký jsem nešťastník! Přiblížil jsem se k lotosovým nohám Nejvyššího Pána, který může ihned přetnout řetěz opakovaného zrození a smrti, ale přesto jsem se k Němu bláhově modlil jen o pomíjivé věci.
Velmi důležité je zde slovo anātmyam. Ātmā znamená “duše” a anātmya znamená “bez jakékoliv představy o duši”. Śrīla Ṛṣabhadeva poučil své syny, že dokud člověk neporozumí ātmě, duchovnímu postavení, je vše, co dělá, pouhá nevědomost, která ho v životě dovede jen k prohře. Dhruva Mahārāja litoval svého nešťastného postavení, neboť i když se přiblížil k Nejvyššímu Pánu, Jenž může Svým oddaným kdykoliv udělit nejvyšší požehnání — ukončit koloběh zrození a smrti, což nemůže zajistit žádný polobůh — přesto pošetile toužil po něčem pomíjivém. Když Hiraṇyakaśipu požádal Pána Brahmu o nesmrtelnost, Pán Brahmā prohlásil, že takové požehnání není schopen udělit, neboť ani on sám není nesmrtelný. Nesmrtelnost, ukončení koloběhu opakovaného zrození a smrti, tedy může udělit jen Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a nikdo jiný. Hariṁ vinā na sṛtiṁ taranti — bez požehnání Hariho, Nejvyšší Osobnosti Božství, není možné ukončit koloběh rození a umírání v hmotném světě. Nejvyšší Pán je proto také zván bhava-cchit. Vaiṣṇavská filozofie zakazuje oddanému, který rozvíjí vědomí Kṛṣṇy, mít jakákoliv hmotná přání. Oddaný vaiṣṇava má být vždy anyābhilāṣitā-śūnya, bez jakýchkoliv tužeb po výsledcích plodonosných činností nebo empirické filozofické spekulace. Nārada Muni, největší vaiṣṇava, zasvětil Dhruvu Mahārāje do zpívání mantry “oṁ namo bhagavate vāsudevāya”. Jedná se o viṣṇu-mantru, neboť jejím zpíváním se lze dostat na Viṣṇuloku. Dhruva Mahārāja litoval, že ačkoliv byl zasvěcen vaiṣṇavou do viṣṇu-mantry, přesto i nadále toužil po hmotném zisku. To byla další příčina jeho nářku. Ačkoliv bezpříčinnou milostí Pána dosáhl výsledku pronášení viṣṇu-mantry, bědoval, jaký byl hlupák, když při vykonávání oddané služby usiloval o hmotný prospěch. Každý z nás, kdo vykonává oddanou službu ve vědomí Kṛṣṇy, má být zcela prostý všech hmotných tužeb; jinak bude muset naříkat jako Dhruva Mahārāja.