SLOKA 37
ākarṇyātma-jam āyāntaṁ
samparetya yathāgatam
rājā na śraddadhe bhadram
abhadrasya kuto mama
ākarṇya—když se doslechl; ātma-jam—jeho syn; āyāntam—vrací se; samparetya—po smrti; yathā—jako kdyby; āgatam—vrátil se; rājā—král Uttānapāda; na—ne; śraddadhe—věřil; bhadram—štěstí; abhadrasya — bezbožného; kutaḥ—odkud; mama—moje.
Když se král Uttānapāda doslechl, že se jeho syn Dhruva vrací domů, jako kdyby vstal z mrtvých, nemohl tomu uvěřit. Pochyboval, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Považoval se za naprostého mizeru, a proto si myslel, že není možné, aby ho potkalo takové štěstí.
Dhruva Mahārāja se v pěti letech vydal do lesa, aby tam podstoupil askezi, a král nemohl uvěřit, že by tak malý chlapec mohl v lese přežít. Byl si jistý, že je Dhruva mrtev, a proto nedůvěřoval zprávě, že se jeho syn vrací. Tato zpráva pro něho měla asi takový smysl, že mrtvý člověk se vrací domů, a nemohl jí tedy uvěřit. Když Dhruva Mahārāja odešel z domova, král Uttānapāda byl přesvědčen, že to byla jeho vina, a považoval se proto za nejhoršího ze všech. I když bylo možné, aby se jeho syn vrátil z království smrti, došel k závěru, že vzhledem k tomu, jaký je hříšník, nemůže mít takové štěstí, aby získal svého ztraceného syna zpět.