SLOKA 6
dhruva uvāca
yo ’ntaḥ praviśya mama vācam imāṁ prasuptāṁ
sañjīvayaty akhila-śakti-dharaḥ sva-dhāmnā
anyāṁś ca hasta-caraṇa-śravaṇa-tvag-ādīn
prāṇān namo bhagavate puruṣāya tubhyam
dhruvaḥ uvāca—Dhruva Mahārāja řekl; yaḥ—Nejvyšší Pán, který; antaḥ—dovnitř; praviśya—vstupuje; mama—má; vācam—slova; imām—všechna tato; prasuptām—která jsou všechna nečinná nebo mrtvá; sañjīvayati—oživuje; akhila—vesmírná; śakti—energie; dharaḥ—vlastní; sva-dhāmnā—Svou vnitřní silou; anyān ca—i další údy; hasta—jako paže; caraṇa—nohy; śravaṇa—uši; tvak—kůži; ādīn—a podobně; prāṇān—životní sílu; namaḥ—klaním se; bhagavate—Nejvyšší Osobnosti Božství; puruṣāya—Nejvyšší Osobě; tubhyam—Tobě.
Dhruva Mahārāja řekl: Můj drahý Pane, jsi všemohoucí. Vstoupil jsi do mého těla a oživil mé spící smysly — ruce, nohy, uši, hmat, životní sílu a především mou řeč. Vzdávám Ti uctivé poklony.
Dhruva Mahārāja snadno pochopil rozdíl mezi jeho stavem před a po dosažení duchovní realizace, kdy spatřil tváří v tvář Nejvyšší Osobnost Božství. Pochopil, že jeho životní síla a činnosti byly ve stavu spánku. Dokud člověk nedosáhne duchovní úrovně, považují se jeho údy, mysl a ostatní orgány za spící. Činnosti bez dosažení duchovní realizace jsou jako činnosti mrtvoly nebo ducha. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura o tom složil píseň, ve které oslovuje sám sebe: “Vstávej, živá bytosti, probuď se! Jak dlouho ještě budeš spát na klíně māyi? Nyní máš vzácné lidské tělo; pokus se vstát a realizovat sebe sama.” I Vedy říkají: “Vstávej, vstávej! Obdržel jsi jedinečný dar lidské životní podoby — nyní se věnuj duchovní realizaci.” Tak zní védské příkazy.
Dhruva Mahārāja skutečně zažil, že poté, co byly jeho smysly osvíceny na duchovní úrovni, pochopil podstatu védské moudrosti — Bůh je Nejvyšší Osoba, není neosobní. O tom se Dhruva Mahārāja sám přesvědčil. Uvědomil si, že po dlouhou dobu vlastně jen spal a nyní cítil přirozenou touhu oslavovat Nejvyššího Pána v souladu se závěrem védských písem. Světský člověk nemůže skládat modlitby a oslavovat Nejvyšší Osobnost Božství, jelikož nemá konečnou realizaci Ved.
Když na sobě Dhruva Mahārāja zpozoroval tuto změnu, ihned pochopil, že za ni vděčí bezpříčinné milosti Pána. S úctou se Pánovi klaněl a uvědomoval si, že mu Pán projevuje Svoji přízeň. Jeho smysly a mysl osvítila Pánova vnitřní energie. To je význam slov sva-dhāmnā — “prostřednictvím duchovní energie”. Duchovní osvícení je projevem milosti duchovní energie Pána. Při zpívání mantry Hare Kṛṣṇa oslovujeme nejprve duchovní energii Pána, Hare. Tato energie začne jednat, když se živá bytost zcela odevzdá a přijme postavení věčného služebníka. Bezpodmínečně se odevzdat Pánu se nazývá sevonmukha — tehdy nám duchovní energie postupně vyjeví Nejvyšší Osobnost Božství.
Bez zjevení zprostředkovaného duchovní energií nelze Pána oslavovat modlitbami. Veškeré světské filozofické spekulace a básnické projevy jsou stále jen akce a reakce hmotné energie. Když je člověk skutečně osvícen duchovní energií, všechny jeho smysly se očistí a on se zaměstná pouze ve službě Pánu. V Jeho službě zaměstná vše — ruce, nohy, uši, jazyk, mysl i pohlavní orgány. Oddaný, který je duchovně osvícený, již nejedná na hmotné úrovni a nemá ani o takové jednání zájem. Procesu takového očišťování smyslů a jejich zaměstnání ve službě Pánu se říká bhakti neboli oddaná služba. Zpočátku musíme zaměstnávat své smysly podle pokynů duchovního mistra a śāster a po dosažení realizace, kdy jsou tytéž smysly očištěné, služba Pánu pokračuje. Rozdíl je ten, že na počátku jsou smysly zaměstnané mechanicky, ale po dosažení realizace jsou zaměstnány ve shodě s duchovním pochopením.