SLOKA 2
yadā hi dvija-varasyeṣu-mātrāvalokānugater na samāhitā puruṣa-gatis tadā viṣama-gatāṁ sva-śibikāṁ rahūgaṇa upadhārya puruṣān adhivahata āha he voḍhāraḥ sādhv atikramata kim iti viṣamam uhyate yānam iti.
yadā—když; hi—jistě; dvija-varasya—Jaḍa Bharaty; iṣu-mātra—na délku jednoho šípu (téměř jeden metr) dopředu; avaloka-anugateḥ — jelikož se pohnul teprve poté, co se podíval; na samāhitā—nejednotný; puruṣa-gatiḥ—pohyb nosičů; tadā—tehdy; viṣama-gatām—začala se kymácet; sva-śibikām—jeho nosítka; rahūgaṇaḥ—král Rahūgaṇa; upadhārya—chápal; puruṣān—mužům; adhivahataḥ—kteří nesli nosítka; āha—řekl; he—ó; voḍhāraḥ—nosiči královských nosítek; sādhu atikramata—udržujte prosím stejný krok, aby to neházelo; kim iti—z jakého důvodu; viṣamam—nevyrovnaně; uhyate—jsou nesena; yānam—nosítka; iti — takto.
Kvůli svému sklonu k nenásilí však Jaḍa Bharata nesl královská nosítka velmi nerovnoměrně. Při každém kroku se podíval metr dopředu, aby nešlápl na mravence, a nebyl schopný držet krok s ostatními nosiči. Nosítka se začala kymácet a král Rahūgaṇa se okamžitě zeptal: “Proč s těmi nosítky tak házíte? Neste je normálně!”
Jaḍa Bharata byl sice donucen nést nosítka, ale nevzdal se svého soucitu s nebohými mravenci, kteří se objevovali na cestě. Oddaný Pána nezapomíná na svou oddanou službu a další příznivé činnosti, ani když je v sebevíce nepříjemném postavení. Jaḍa Bharata byl kvalifikovaný brāhmaṇa s pokročilým duchovním poznáním, ale přesto byl donucen nést královská nosítka. Nevadilo mu to, ale když kráčel po cestě, nemohl zapomenout na své povinnosti a vyhýbal se zabití jediného mravence. Vaiṣṇava není nikdy zlý a nedopouští se zbytečného násilí. Na cestě bylo mnoho mravenců, ale Jaḍa Bharata dával pozor a díval se vždy metr před sebe. Šlápl na zem až tehdy, když byli mravenci pryč. Vaiṣṇava je v srdci vždy velice laskavý ke všem živým bytostem. Pán Kapiladeva vysvětluje ve Své sāṅkhya-yoze: suhṛdaḥ sarva-dehinām. Živé bytosti přijímají různé tělesné podoby. Podle těch, kdo nejsou vaiṣṇavy, si soucit zaslouží pouze lidská společnost, ale Kṛṣṇa prohlašuje, že je svrchovaným otcem všech životních forem. Vaiṣṇava si proto dává pozor, aby předčasně nebo zbytečně neusmrtil žádného živého tvora. Všem živým bytostem je dána jistá doba, po kterou mají být uzavřeny v určitém druhu hmotného těla; tuto vyměřenou dobu musí dovršit, než se budou moci přemístit do jiného těla. Zabití zvířete nebo jakéhokoliv živého tvora jen vytvoří překážku v jeho dokončení nuceného pobytu v daném těle. Člověk by tedy neměl zabíjet těla pro svůj smyslový požitek, protože to ho zaplétá do hříšného jednání.