SLOKA 22
sthāly-agni-tāpāt payaso ’bhitāpas
tat-tāpatas taṇḍula-garbha-randhiḥ
dehendriyāsvāśaya-sannikarṣāt
tat-saṁsṛtiḥ puruṣasyānurodhāt
sthāli—na hrnec k vaření; agni-tāpāt—kvůli teplu ohně; payasaḥ—mléko v hrnci; abhitāpaḥ—zahřeje se; tat-tāpataḥ—zahřátím mléka; taṇḍula-garbha-randhiḥ—střed rýže v mléku se uvaří; deha-indriya-asvāśaya—tělesné smysly; sannikarṣāt—jelikož jsou ve styku s; tat-saṁsṛtiḥ—vnímání únavy a dalšího utrpení; puruṣasya—duše; anurodhāt—na základě shody způsobené hrubou připoutaností k tělu, smyslům a mysli.
Král Rahūgaṇa pokračoval: Můj drahý pane, řekl jsi, že označení, jako je otylost a hubenost těla, nejsou charakteristiky duše. To nemůže být pravda, protože duše nepochybně vnímá označení, jako je bolest a radost. Když postavíme hrnec s mlékem a rýží na oheň, zahřeje se automaticky mléko a po něm i rýže. Podobně jsou smysly, mysl a duše ovlivněny tělesnými bolestmi a radostmi. Duše se nemůže od tohoto podmínění zcela odpoutat.
Tento argument Mahārāje Rahūgaṇy je z praktického hlediska správný, ale pochází z připoutanosti k tělesnému pojetí. Můžeme říci, že člověk, který sedí v autě, se od svého auta bezpochyby liší, ale když se s autem něco stane, pak jeho vlastník, který je k němu přehnaně připoutaný, cítí bolest. Škoda na voze ve skutečnosti nemá s jeho majitelem nic společného, ale jelikož se majitel ztotožňuje se zájmy vozu, cítí radost a bolest, které se s tím pojí. Tomuto podmíněnému stavu se člověk může vyhnout, když odstraní svou připoutanost k autu. Když se pak auto jakkoliv poškodí, majiteli to nebude působit ani radost, ani bolest. Také duše nemá nic společného s tělem a smysly, ale z nevědomosti se s tělem ztotožňuje a cítí radost a bolest na základě radosti a bolesti těla.