SLOKA 12
kvacit kvacit kṣīṇa-dhanas tu tasmin
śayyāsana-sthāna-vihāra-hīnaḥ
yācan parād apratilabdha-kāmaḥ
pārakya-dṛṣṭir labhate ’vamānam
kvacit kvacit—někdy; kṣīṇa-dhanaḥ—když přijde o všechno bohatství; tu—ale; tasmin—v tom lese; śayyā—o lůžko, na které by si mohl lehnout; āsana—o místo k sezení; sthāna—o dům; vihāra—o požitek s rodinou; hīnaḥ—připravený; yācan—žebrá; parāt—od druhých (přátel a příbuzných); apratilabdha-kāmaḥ—když se mu jeho touhy neplní; pārakya-dṛṣṭiḥ—začíná bažit po majetku druhých; labhate—získává; avamānam—potupu.
Na lesní cestě hmotné existence někdy živá bytost přijde o majetek a nemá potom ani řádný domov, lůžko či místo k sezení, ani náležitý rodinný požitek. Jde proto žebrat peníze, a když splnění svých tužeb nedosáhne žebráním, chce si půjčovat nebo krást majetek druhých. Za to sklízí ve společnosti potupu.
Žebrání, půjčování si a kradení je příznačné pro tento hmotný svět. Když je člověk v nouzi, žebrá, půjčuje si nebo krade. Není-li žebrání úspěšné, vypůjčí si. Když nemůže platit, krade, a když je dopaden, slízí potupu. To je zákon hmotné existence. Nikdo zde nemůže žít příliš čestně, a proto se každý snaží uspokojit své smysly za pomoci podvodů, žebrání, půjček a krádeží. Nikdo v tomto hmotném světě proto nežije v klidu.