Tato kapitola popisuje charakter Mahārāje Āgnīdhry. Když se Mahārāja Priyavrata odebral věnovat duchovní realizaci, jeho syn Āgnīdhra se v souladu s jeho pokyny stal vládcem Jambūdvīpu a staral se o jeho obyvatele se stejnou náklonností, jakou cítí otec ke svým synům. Jednou Mahārāja Āgnīdhra zatoužil mít syna, a proto se vydal do jeskyně hory Mandara podstoupit askezi. Pán Brahmā znal jeho touhu a poslal do jeho poustevny nebeskou dívku jménem Pūrvacitti. Poté, co se velice přitažlivě oblékla, předvedla se Āgnīdhrovi různými ženskými gesty a začala ho přirozeně přitahovat. Její dívčí pohyby, výrazy tváře, úsměvy, sladká slova a neklidné oči ho fascinovaly. Āgnīdhra uměl dobře lichotit, a tak upoutal pozornost nebeské dívky, která když slyšela jeho medová slova, přijala ho s radostí za manžela. Po mnoho let si s Āgnīdhrou užívala královského štěstí a potom se vrátila do svého sídla na nebeských planetách. Āgnīdhra v jejím lůně počal devět synů, kteří se jmenovali Nābhi, Kiṁpuruṣa, Harivarṣa, Ilāvṛta, Ramyaka, Hiraṇmaya, Kuru, Bhadrāśva a Ketumāla, a obdaroval je devíti ostrovy se stejnými jmény. Jelikož však jeho smysly zůstaly neuspokojené, neustále myslel na svou nebeskou manželku, a v příštím životě se proto narodil na její nebeské planetě. Po Āgnīdhrově smrti se jeho devět synů oženilo s devíti dcerami Merua — Merudevī, Pratirūpou, Ugradaṁṣṭrī, Latou, Ramyou, Śyāmou, Nārī, Bhadrou a Devavīti.