SLOKA 5
yasyaiva hi nāga-rāja-kumārya āśiṣa āśāsānāś cārv-aṅga-valaya-vilasita-viśada-vipula-dhavala-subhaga-rucira-bhuja-rajata-stambheṣv aguru-candana-kuṅkuma-paṅkānulepenāvalimpamānās tad-abhimarśanonmathita-hṛdaya-makara-dhvajāveśa-rucira-lalita-smitās tad-anurāgamada-mudita-mada-vighūrṇitāruṇa-karuṇāvaloka-nayana-vadanāravindaṁ savrīḍaṁ kila vilokayanti.
yasya—Jehož; eva—jistě; hi—vskutku; nāga-rāja-kumāryaḥ—neprovdané princezny hadích králů; āśiṣaḥ—požehnání; āśāsānāḥ—doufají v; cāru—krásné; aṅga-valaya—na Jeho oblém těle; vilasita—lesknoucí se; viśada—bez poskvrny; vipula—dlouhé; dhavala—bílé; subhaga—svědčící o štěstí; rucira—krásné; bhuja—na Jeho pažích; rajata-stambheṣu—jako stříbrné sloupy; aguru—aloe; candana—santálu; kuṅkuma—šafránu; paṅka—z dřeně; anulepena—mastí; avalimpamānāḥ—roztírají; tat-abhimarśana—stykem s Jeho údy; unmathita—vzrušené; hṛdaya—ve svých srdcích; makara-dhvaja—Amora; āveśa—vstupem; rucira—velmi krásný; lalita—lahodný; smitāḥ—Jehož úsměv; tat—Jeho; anurāga—připoutanosti; mada—opojením; mudita—potěšené; mada—opojením s laskavostí; vighūrṇita—koulejí se; aruṇa—růžové; karuṇa--avaloka—laskavě hledí; nayana—oči; vadana—a tvář; aravindam—jako lotosy; sa-vrīḍam—se studem; kila—vskutku; vilokayanti—vidí.
Paže Pána Ananty jsou svůdně dlouhé, krásně ozdobené náramky a zcela duchovní. Mají bílou barvu, a vypadají proto jako stříbrné sloupy. Když krásné princezny hadích králů, jež doufají v Pánovo příznivé požehnání, potírají Jeho paže dření aguru, santálu a kuṅkumou, dotek těchto údů v nich probouzí chtivé touhy. Pán, který rozumí jejich myslím, na ně hledí s milostivým úsměvem a ony se zastydí, neboť si uvědomí, že jejich přání zná. Poté se krásně usmějí a pohlédnou do Pánovy lotosové tváře, kterou zkrášlují načervenalé oči, jež se opojením lehce koulejí, a kterou naplňuje radostí láska k Jeho oddaným.
Když se muži a ženy navzájem dotýkají svých těl, přirozeně se probudí jejich chtivé touhy. Z tohoto verše je patrné, že v duchovních tělech existují podobné pocity. Pán Ananta i ženy, které Ho uspokojují, mají duchovní těla. Všechny vjemy tedy původně existují v duchovním těle. To potvrzuje Vedānta-sūtra: janmādy asya yataḥ. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti poznamenal, že slovo ādi znamená ādi-rasa, původní chtivý cit, který pochází od Nejvyššího. Duchovní a hmotný chtíč se však od sebe naprosto liší — jako zlato od železa. Pouze duchovně velmi pokročilá osoba dokáže pochopit chtivé city mezi Rādhou a Kṛṣṇou, či mezi Kṛṣṇou a dívkami z Vraji. Proto dokud člověk není příliš zkušený a duchovně pokročilý, nesmí o chtivých citech Kṛṣṇy a gopī rozmlouvat. Jedná-li se však o upřímného a čistého oddaného, hmotný chtíč v jeho srdci bude díky rozmluvám o chtivých citech mezi gopīmi a Kṛṣṇou zcela překonán a on bude dělat v duchovním životě rychle pokrok.