SLOKA 13-14
tapasā brahmacaryeṇa
śamena ca damena ca
tyāgena satya-śaucābhyāṁ
yamena niyamena vā
deha-vāg-buddhijaṁ dhīrā
dharmajñāḥ śraddhayānvitāḥ
kṣipanty aghaṁ mahad api
veṇu-gulmam ivānalaḥ
tapasā—askezí neboli dobrovolným zavržením hmotného požitku; brahmacaryeṇa—celibátem (první část askeze); śamena—ovládáním mysli; ca—a; damena—dokonalým ovládáním smyslů; ca—také; tyāgena — dobrovolným přispíváním na dobročinné účely; satya—pravdomluvností; śaucābhyām—a následováním usměrňujících zásad pro udržení vnitřní a vnější čistoty; yamena—vyvarováním se proklínání a násilí; niyamena—pravidelným zpíváním svatého jména Pána; vā—a; deha-vāk-buddhi-jam—vykonávané tělem, slovy a inteligencí; dhīrāḥ—ti, kdo jsou rozvážní; dharma-jñāḥ—vlastnící v úplnosti poznání náboženských zásad; śraddhayā anvitāḥ—obdařeni vírou; kṣipanti—ničí; agham—hříšné činnosti všeho druhu; mahat api—i když veliké a odporné; veṇu-gulmam — uschlé popínavé rostliny pod bambusem; iva—jako; analaḥ—oheň.
Aby člověk mohl soustředit mysl, musí žít v celibátu a nepoklesnout. Musí podstoupit tu askezi, že se dobrovolně vzdá smyslového požitku. Dále musí ovládat mysl a smysly, rozdávat milodary, být pravdomluvný, čistý a nenásilný, dodržovat usměrňující zásady a pravidelně zpívat svaté jméno Pána. Takto je rozvážný člověk, který má víru a zná náboženské zásady, dočasně očištěn od všech hříchů, jež vykonal tělem, slovy a myslí. Tyto hříchy jsou jako uschlé listy popínavých rostlin pod bambusem, které lze spálit ohněm; jejich kořeny zůstanou a při první příležitosti mohou začít znovu růst.
Co je to tapaḥ, vysvětluje smṛti-śāstra: manasaś cendriyāṇāṁ ca aikāgryaṁ paramaṁ tapaḥ — “Úplné ovládání mysli a smyslů a jejich naprosté soustředění na jeden druh činnosti se nazývá tapaḥ.” Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy učí lidi, jak soustředit mysl na oddanou službu. To je prvotřídní tapaḥ. Brahmacarya, život v celibátu, má osm aspektů: nemyslet na ženy, nemluvit o sexu, nekoketovat se ženami, nedívat se chtivě na ženy, nemluvit důvěrně se ženami, neplánovat sex, neusilovat o něj a nemít pohlavní styk. Člověk nemá na ženy ani myslet nebo se na ně dívat, a už vůbec ne s nimi mluvit. To se nazývá prvotřídní brahmacarya. Jestliže brahmacārī nebo sannyāsī mluví v ústraní se ženou, přirozeně je zde možnost sexu, o kterém nebude nikdo vědět. Úplný brahmacārī proto jedná právě naopak. Je-li někdo dokonalým brahmacārīnem, dokáže velice snadno ovládat mysl a smysly, rozdávat milodary, mluvit pravdu a tak dále. Pro začátek je však třeba ovládnout jazyk a proces jedení.
Na cestě oddané služby (bhakti-mārga) musí člověk striktně dodržovat usměrňující zásady, což znamená, že musí nejprve ovládnout jazyk (sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ). Jazyk (jihvā) může ovládnout zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry, tím, že nebude mluvit o jiných námětech než těch, které se týkají Kṛṣṇy, a nebude ochutnávat nic, co nebylo obětováno Kṛṣṇovi. Dokáže-li takto ovládnout jazyk, brahmacarya a další očistné procesy budou automaticky následovat. V příštím verši bude vysvětleno, že cesta oddané služby je naprosto dokonalá, a je tudíž lepší než cesta plodonosného jednání a cesta poznání. Śrīla Vīrarāghava Ācārya na základě citátu z Ved vysvětluje, že askeze zahrnuje co nejúplnější dodržování půstů (tapasānāśakena). Śrīla Rūpa Gosvāmī také oznamuje, že atyāhāra, přílišné holdování jídlu, je překážkou pokroku v duchovním životě. Rovněž v Bhagavad-gītě (6.17) Kṛṣṇa říká:
yuktāhāra-vihārasya
yukta-ceṣṭasya karmasu
yukta-svapnāvabodhasya
yogo bhavati duḥkha-hā
“Ten, kdo je usměrněný ve svých zvycích co se týče jídla, spánku, práce a odpočinku, může praktikováním systému yogy zmírnit všechny hmotné bolesti.”
Ve sloce 14 je velice významné slovo dhīrāḥ, které znamená “ti, kdo nejsou rozrušeni za žádných okolností”. Kṛṣṇa říká Arjunovi v Bhagavad-gītě (2.14):
mātrā-sparśās tu kaunteya
śītoṣṇa-sukha-duḥkha-dāḥ
āgamāpāyino 'nityās
tāṁs titikṣasva bhārata
“Ó synu Kuntī, krátkodobé radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslových vjemů, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.” V hmotném životě se setkáváme s mnoha zneklidňujícími vlivy (adhyātmika, adhidaivika a adhibhautika). Ten, kdo se je naučil za všech okolností tolerovat, se nazývá dhīra.