SLOKA 9
etāvān avyayo dharmaḥ
puṇya-ślokair upāsitaḥ
yo bhūta-śoka-harṣābhyām
ātmā śocati hṛṣyati
etāvān—tolik; avyayaḥ—nepomíjivá; dharmaḥ—náboženská zásada; puṇya-ślokaiḥ—proslulými lidmi, kteří jsou oslavováni jako zbožní; upāsitaḥ—uznávaná; yaḥ—která; bhūta—živých bytostí; śoka—neštěstím; harṣābhyām—a štěstím; ātmā—mysl; śocati—naříká; hṛṣyati—cítí štěstí.
Je-li člověk nešťastný, když vidí neštěstí jiných živých bytostí, a šťastný, když vidí jejich štěstí, jeho náboženské zásady jsou nepomíjivé. Tak je hodnotí vznešené osoby, které jsou považovány za zbožné a dobrotivé.
Člověk se obvykle řídí různými druhy náboženských zásad a vykonává různé předepsané povinnosti s ohledem na tělo, které je mu dáno kvalitami hmotné přírody. Tento verš však vysvětluje skutečné náboženské zásady. Každý by měl být nešťastný, když vidí druhé nešťastné, a šťastný, když vidí jejich štěstí. Ātmavat sarva-bhūteṣu — člověk má cítit štěstí a neštěstí druhých jako své vlastní. Právě na tom se zakládá budhistická zásada nenásilí — ahiṁsaḥ parama-dharmaḥ. Když nám někdo ubližuje, cítíme bolest, a proto bychom neměli působit bolest jiným živým bytostem. Posláním Pána Buddhy bylo ukončit zbytečné zabíjení zvířat, a proto kázal, že nenásilí je nejvyšší náboženskou zásadou.
Není možné pokračovat v zabíjení zvířat a zároveň být zastáncem náboženství. To je to největší pokrytectví. Ježíš Kristus řekl: “Nezabíjejte,” ale pokrytci přesto udržují v provozu tisíce jatek a zároveň se vydávají za křesťany. Takovou přetvářku tento verš odsuzuje. Člověk má být šťastný, když vidí druhé šťastné, a nešťastný, když je vidí nešťastné. Touto zásadou by se měl každý řídit. V současné době však bohužel takzvaní filantropové a humanisté hlásají štěstí lidstva na úkor životů nebohých zvířat. To zde není doporučeno. Tento verš jasně říká, že člověk má být soucitný ke všem živým bytostem. Ať už se jedná o člověka, zvíře, strom nebo rostlinu — všechny živé bytosti jsou syny Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (14.4):
sarva-yoniṣu kaunteya
mūrtayaḥ sambhavanti yāḥ
tāsāṁ brahma mahad yonir
ahaṁ bīja-pradaḥ pitā
“Ó synu Kuntī, je třeba chápat, že všem životním druhům je umožněna existence zrozením v této hmotné přírodě a že Já jsem otcem dávajícím símě.” Různé podoby těchto živých bytostí jsou jen jejich vnější oděvy. Každá živá bytost je ve skutečnosti duší, nedílnou částí Boha. Nikdo by proto neměl projevovat přízeň pouze jednomu druhu. Vaiṣṇava vidí všechny živé bytosti jako nedílné části Boha. Pán o tom říká v Bhagavad-gītě (5.18 a 18.54):
vidyā-vinaya-sampanne
brāhmaṇe gavi hastini
śuni caiva śvapāke ca
paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ
“Díky správnému poznání se pokorní mudrci dívají stejně na učeného a vznešeného brāhmaṇu, krávu, slona, psa i pojídače psů.”
brahma-bhūtaḥ prasannātmā
na śocati na kāṅkṣati
samaḥ sarveṣu bhūteṣu
mad-bhaktiṁ labhate parām
“Ten, kdo je v takovém transcendentálním postavení, okamžitě realizuje Nejvyšší Brahman a je naplněn radostí. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží; je stejně nakloněn všem živým bytostem. V tomto stavu dosahuje čisté oddané služby Mně.” Vaiṣṇava je tedy skutečně dokonalou osobou, protože naříká, když vidí druhé nešťastné, a raduje se, když je vidí šťastné. Vaiṣṇava je para-duḥkha-duḥkhī; je vždy nešťastný při pohledu na podmíněné duše v zoufalých podmínkách materialismu. Proto je neustále plně zaměstnaný kázáním vědomí Kṛṣṇy po celém světě.