SLOKA 21
ahaṁ samādhāya mano yathāha naḥ
saṅkarṣaṇas tac-caraṇāravinde
tvad-vajra-raṁho-lulita-grāmya-pāśo
gatiṁ muner yāmy apaviddha-lokaḥ
aham—já; samādhāya—pevně upínající; manaḥ—mysl; yathā—jako; āha—řekl; naḥ—náš; saṅkarṣaṇaḥ—Pán Saṅkarṣaṇa; tat-caraṇa-aravinde—u Jeho lotosových nohou; tvat-vajra—tvého blesku; raṁhaḥ—silou; lulita—přetržený; grāmya—hmotné připoutanosti; pāśaḥ—provaz; gatim—místo určení; muneḥ—Nārady Muniho a dalších oddaných; yāmi — získám; apaviddha—když se vzdám; lokaḥ—tohoto hmotného světa (kde živá bytost touží po dočasných věcech všeho druhu).
Zásahem tvého blesku budu vysvobozen z hmotného otroctví a vzdám se svého těla a tohoto světa hmotných tužeb. Jelikož upínám svou mysl na lotosové nohy Pána Saṅkarṣaṇa, dosáhnu místa určení takových velkých mudrců, jako je Nārada Muni — přesně jak to bylo řečeno Pánem Saṅkarṣaṇem.
Slova ahaṁ samādhāya manaḥ vyjadřují, že nejdůležitější povinností při umírání je soustředit svou mysl. Dokáže-li člověk upřít svou mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy, Viṣṇua, Saṅkarṣaṇa či jakékoliv Viṣṇu mūrti, jeho život bude úspěšný. Vṛtrāsura chtěl být zabit s myslí upnutou na lotosové nohy Saṅkarṣaṇa, a proto žádal Indru, aby vypustil svůj blesk (vajra). Jelikož mu bylo souzeno, že bude zabit bleskem pocházejícím od Pána Viṣṇua, nepřipadalo v úvahu, že by se to nemělo podařit. Vṛtrāsura proto požádal Indru, aby vypustil blesk okamžitě, a připravil se tak, že upřel mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy. Oddaný je kdykoliv připraven vzdát se svého hmotného těla, které je zde popsáno jako provaz hmotné připoutanosti (grāmya-pāśa). Tělo není nikterak dobré — jen poutá k hmotnému světu. Je odsouzené k zániku, ale hlupáci a darebáci do něho přesto bohužel vkládají všechnu svou víru a nikdy netouží vrátit se domů, zpátky k Bohu.