SLOKA 24
ahaṁ hare tava pādaika-mūla-
dāsānudāso bhavitāsmi bhūyaḥ
manaḥ smaretāsu-pater guṇāṁs te
gṛṇīta vāk karma karotu kāyaḥ
aham—já; hare—ó můj Pane; tava—Tebe; pāda-eka-mūla—jehož jediným útočištěm jsou lotosové nohy; dāsa-anudāsaḥ—služebník Tvého služebníka; bhavitāsmi—stanu se; bhūyaḥ—znovu; manaḥ—má mysl; smareta—může vzpomínat; asu-pateḥ—Pána mého života; guṇān—vlastnosti; te—Tvé; gṛṇīta—mohou opěvovat; vāk—má slova; karma—činnosti v rámci služby Tobě; karotu—může vykonávat; kāyaḥ—mé tělo.
Ó můj Pane, ó Nejvyšší Osobnosti Božství, budu moci být zase služebníkem Tvých věčných služebníků, kteří nacházejí útočiště jedině u Tvých lotosových nohou? Ó Pane mého života, mohu se znovu stát jejich služebníkem, aby má mysl mohla vždy myslet na Tvé transcendentální vlastnosti, má slova mohla tyto vlastnosti vždy opěvovat a mé tělo Ti mohlo vždy s láskou sloužit?
Tento verš shrnuje podstatu života oddaného. Člověk se musí nejprve stát služebníkem služebníka služebníka Pána (dāsānudāsa). Śrī Caitanya Mahāprabhu doporučoval — a také ukázal vlastním příkladem — že živá bytost si má vždy přát být služebníkem služebníka služebníka Kṛṣṇy, Pána gopī (gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ). To znamená, že člověk musí přijmout duchovního mistra, který přichází v učednické posloupnosti a je služebníkem služebníka Pána. Podle jeho pokynů pak musí zaměstnat své trojí vlastnictví — tělo, mysl a slova. Tělo má být zaměstnané fyzickou činností podle nařízení duchovního mistra, mysl má neustále myslet na Kṛṣṇu a slova mají kázat o slávě Pána. Je-li člověk takto zaměstnaný láskyplnou službou Pánu, jeho život je úspěšný.