SLOKA 13
guṇa-vyaktir iyaṁ devī
vyañjako guṇa-bhug bhavān
tvaṁ hi sarva-śarīry ātmā
śrīḥ śarīrendriyāśayāḥ
nāma-rūpe bhagavatī
pratyayas tvam apāśrayaḥ
guṇa-vyaktiḥ—studnice vlastností; iyam—tato; devī—bohyně; vyañjakaḥ—ten, kdo projevuje; guṇa-bhuk—ten, kdo si užívá vlastností; bhavān—Ty; tvam—Ty; hi—vskutku; sarva-śarīrī ātmā—Nadduše všech živých bytostí; śrīḥ—bohyně štěstí; śarīra—tělo; indriya—smysly; āśayāḥ—a mysl; nāma—jméno; rūpe—a podoba; bhagavatī—Lakṣmī; pratyayaḥ—příčina projevení; tvam—Ty; apāśrayaḥ—záštita.
Matka Lakṣmī, která je přítomná zde, je studnicí všech duchovních vlastností, zatímco Ty všechny tyto vlastnosti projevuješ a užíváš si jich. Ty jsi skutečným poživatelem všeho. Žiješ jako Nadduše všech živých bytostí a bohyně štěstí je podobou jejich těl, smyslů a myslí. Má také svaté jméno a podobu, zatímco Ty jsi záštitou všech takových jmen a podob a příčinou jejich projevení.
Madhvācārya, ācārya Tattvavādīch, vysvětluje tento verš následujícím způsobem: “O Viṣṇuovi je zde řečeno, že je zosobněnou yajñou, a o matce Lakṣmī, že ztělesňuje duchovní činnosti a je původní podobou uctívání. Společně představují duchovní činnosti a Nadduši všech yajñí. Pán Viṣṇu je Nadduší dokonce i Lakṣmīdevī, ale nikdo nemůže být Nadduší Pána Viṣṇua, neboť On Samotný je duchovní Nadduší všech.”
Podle Madhvācāryi existují dva faktory neboli dvě tattvy, z nichž jedna je nezávislá a druhá závislá. První tattvou je Nejvyšší Pán, Viṣṇu, a druhou je jīva-tattva. Lakṣmīdevī závisí na Pánu Viṣṇuovi, a jako taková je někdy započítávána mezi jīvy. Gauḍīya-vaiṣṇavové ovšem popisují Lakṣmīdevī v souladu s následujícími dvěma verši z Prameya-ratnāvalī od Baladeva Vidyābhūṣaṇy. První verš je citát z Viṣṇu Purāṇy.
nityaiva sā jagan-mātā
viṣṇoḥ śrīr anapāyinī
yathā sarva-gato viṣṇus
tathaiveyaṁ dvijottama
viṣṇoḥ syuḥ śaktayas tisras
tāsu yā kīrtitā parā
saiva śrīs tad-abhinneti
prāha śiṣyān prabhur mahān
“Ó nejlepší z brāhmaṇů, Lakṣmījī je stálou společnicí Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇua, a proto je zvána anapāyinī. Je matkou všeho stvoření. Stejně jako je všeprostupující Pán Viṣṇu, je všeprostupující i Jeho duchovní energie, matka Lakṣmī.’ Pán Viṣṇu má tři základní energie—vnitřní, vnější a okrajovou. Śrī Caitanya Mahāprabhu uznává parā-śakti, duchovní energii Pána, za totožnou s Pánem. I ona je proto zahrnuta do nezávislé viṣṇu-tattvy.”
V komentáři k Prameya-ratnāvalī zvaném Kānti-mālā je řečeno: nanu kvacit nitya-mukta-jīvatvaṁ lakṣmyāḥ svīkṛtaṁ, tatrāha, — prāheti. nityaiveti padye sarva-vyāpti-kathanena kalā-kāṣṭhety ādi-padya-dvaye, śuddho 'pīty uktā ca mahāprabhunā sva-śiṣyān prati lakṣmyā bhagavad-advaitam upadiṣṭam. kvacid yat tasyās tu dvaitam uktaṁ, tat tu tad-āviṣṭa-nitya-mukta-jīvam ādāya saṅgatamas tu. “I když některé autoritativní vaiṣṇavské učednické posloupnosti započítávají bohyni štěstí mezi věčně osvobozené živé bytosti (jīvy) na Vaikuṇṭě, Śrī Caitanya Mahāprabhu v souladu s výrokem Viṣṇu Purāṇy označil Lakṣmī za totožnou s viṣṇu-tattvou. Správný závěr je takový, že popisy Lakṣmī jako lišící se od Viṣṇua se týkají situace, kdy je nějaká věčně osvobozená živá bytost obdařena vlastnostmi Lakṣmī; nevztahují se na matku Lakṣmī coby věčnou choť Pána Viṣṇua.”