SLOKA 13
pumān naivaiti yad gatvā
bila-svargaṁ gato yathā
pratyag-dhāmāvida iha
kim asat-karmabhir bhavet
pumān—lidská bytost; na—ne; eva—vskutku; eti—vrací se; yat—do níž; gatvā—když odešla; bila-svargam—do oblasti nižší planetární soustavy zvané Pātāla; gataḥ—odešla; yathā—jako; pratyak-dhāma—zářící duchovní svět; avidaḥ—neinteligentního člověka; iha—v tomto hmotném světě; kim—jaký prospěch; asat-karmabhiḥ—s dočasnými plodonosnými činnostmi; bhavet—může být.
(Nārada Muni popsal, že je tam bila, díra, z níž se nikdo již nevrátí. Haryaśvové pochopili význam tohoto jinotaje.) Toho, kdo vstoupil na nižší planetární soustavu Pātāla, stěží kdo kdy viděl se vrátit. Stejně tak když někdo dosáhne Vaikuṇṭha-dhāmu (pratyag-dhāmu), nevrátí se do tohoto hmotného světa. Jestliže existuje takové místo, z něhož se ten, kdo tam odešel, nevrací do strastiplných hmotných podmínek života, jaký význam má skákat jako opice v dočasném hmotném světě a nevidět či nechápat toto místo? Jaký to přinese užitek?
Bhagavad-gītā (15.6) uvádí: yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama — existuje oblast, z níž se ten, kdo tam odešel, nevrací do hmotného světa. Tato oblast je opakovaně popisována. Na jiném místě Bhagavad-gīty (4.9) Kṛṣṇa říká:
janma karma ca me divyam
evaṁ yo vetti tattvataḥ
tyaktvā dehaṁ punar janma
naiti mām eti so 'rjuna
“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.”
Pokud někdo dokáže náležitě porozumět Kṛṣṇovi, který byl již popsán jako Svrchovaný Král, po opuštění hmotného těla se sem nevrátí. Tuto skutečnost vysvětluje tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu. Pumān naivaiti yad gatvā — nevrátí se do tohoto hmotného světa, ale domů, zpátky k Bohu, kde bude žít věčně blaženým životem plným poznání. Proč se o to lidé nestarají? Co prospěšného přinese opakované rození v tomto hmotném světě, někdy jako lidská bytost, někdy jako polobůh a někdy jako kočka nebo pes? K čemu je takové marnění času dobré? Kṛṣṇa velice rozhodně prohlašuje v Bhagavad-gītě (8.15):
mām upetya punar janma
duḥkhālayam aśāśvatam
nāpnuvanti mahātmānaḥ
saṁsiddhiṁ paramāṁ gatāḥ
“Velké duše, oddaní yogīni, kteří dospěli ke Mně, se nikdy nevrátí do tohoto dočasného světa plného utrpení, neboť dosáhli nejvyšší dokonalosti.” Skutečným zájmem člověka má být vysvobození z koloběhu zrození a smrti a dosažení nejvyšší dokonalosti života — žít se Svrchovaným Králem v duchovním světě. Synové Dakṣi v těchto verších opakovaně říkají: kim asat-karmabhir bhavet — “K čemu jsou dobré pomíjivé plodonosné činnosti?”