SLOKA 28
ity etad ātmanaḥ svārthaṁ
santaṁ vismṛtya vai pumān
vicitrām asati dvaite
ghorām āpnoti saṁsṛtim
iti—takto; etat—ten, kdo je podmíněný hmotou; ātmanaḥ—sebe sama; sva-artham—vlastní zájem; santam—existující v jeho nitru; vismṛtya — zapomíná; vai—ovšem; pumān—živá bytost; vicitrām—přitažlivá klamná rozmanitost; asati—v hmotném světě; dvaite—něco jiného než vlastní já; ghorām—hrůzostrašné (kvůli neustálému rození a umírání); āpnoti — zabředává; saṁsṛtim—do hmotné existence.
Tak podmíněná duše žijící v těle zapomíná na svůj vlastní zájem, neboť se s tělem ztotožňuje. Jelikož tělo je hmotné, přirozeně je přitahuje rozmanitost hmotného světa. Tímto způsobem živá bytost zakouší strasti hmotného bytí.
Každý se snaží být šťastný, neboť, jak je vysvětleno v minulém verši, živá bytost ve své původní duchovní podobě je přirozeně šťastná (sukham asyātmano rūpaṁ sarvehoparatis tanuḥ). Nepřipadá v úvahu, že by duchovní bytost zakoušela nějaké utrpení. Kṛṣṇa je vždy šťastný a pro živé bytosti, které jsou Jeho nedílnými částmi, je přirozené být také šťastné, ale protože se dostaly do tohoto hmotného světa a zapomněly na svůj věčný vztah s Kṛṣṇou, zapomněly i na svou pravou přirozenost. Každý z nás je částí Kṛṣṇy, a máme s Ním proto láskyplný vztah, ale jelikož zapomínáme na svou totožnost a za vlastní já považujeme tělo, souží nás zrození, smrt, stáří a nemoc. Tento omyl v podobě materialistického života potrvá tak dlouho, dokud nepoznáme svůj vztah s Kṛṣṇou. Štěstí, které hledá podmíněná duše, je pouhou iluzí. To vysvětlí následující verš.