SLOKA 30
dehādibhir daiva-tantrair
ātmanaḥ sukham īhataḥ
duḥkhātyayaṁ cānīśasya
kriyā moghāḥ kṛtāḥ kṛtāḥ
deha-ādibhiḥ—s tělem, myslí, egem a inteligencí; daiva-tantraiḥ—pod kontrolou vyšší moci; ātmanaḥ—vlastního já; sukham—štěstí; īhataḥ — hledá; duḥkha-atyayam—úlevu od utrpení; ca—také; anīśasya—živé bytosti, kterou zcela ovládá hmotná příroda; kriyāḥ—plány a činnosti; moghāḥ kṛtāḥ kṛtāḥ—jsou znovu a znovu mařeny.
Živá bytost usiluje o štěstí a snaží se zbavit příčin neštěstí, ale všechny její plány v různých tělech jsou nakonec jeden po druhém zmařeny, jelikož různá těla živých bytostí zcela ovládá hmotná příroda.
Materialista neví nic o tom, jak na něho v důsledku jeho plodonosného jednání působí zákony hmotné přírody, a proto mylně plánuje, jak si bude užívat pohodlí lidského těla prostřednictvím takzvaného hospodářského rozvoje, zbožných činností zaměřených na dosažení vyšších planetárních soustav a mnoha dalšími způsoby. Ve skutečnosti se stává obětí reakcí za své plodonosné jednání. Nejvyšší Osobnost Božství sídlí jako Nadduše v srdcích všech živých bytostí a v Bhagavad-gītě (15.15) říká:
sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo
mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca
“Sídlím v srdcích všech a ode Mne pochází paměť, poznání a zapomnění.” Nadduše, která je pozorovatelem (upadraṣṭā), sleduje touhy a jednání živé bytosti a nařizuje hmotné přírodě, aby se postarala o vyplnění těchto tužeb. V Bhagavad-gītě (18.61) je jasně řečeno:
īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ
hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati
bhrāmayan sarva-bhūtāni
yantrārūḍhāni māyayā
Pán sídlí v srdci každé živé bytosti a podle jejího přání jí poskytuje různé druhy těl, které jsou jako stroje. Živá bytost na takovém stroji cestuje po celém vesmíru, ovládána hmotnou přírodou a jejími kvalitami. Není tedy ve svém jednání vůbec svobodná — zcela podléhá hmotné přírodě, která je plně pod kontrolou Nejvyšší Osobnosti Božství.
Jakmile se živá bytost stane obětí hmotných tužeb panovat hmotné přírodě, dostává se pod vliv hmotné přírody, na niž dohlíží Nejvyšší Duše. Výsledkem je, že si vytváří stále nové plány, které jsou pokaždé zmařeny, ale následkem své pošetilosti nechápe příčinu svého neúspěchu. Tuto příčinu zdůrazňuje Bhagavad-gītā: ten, kdo se neodevzdává Nejvyšší Osobnosti Božství, musí těžce pracovat pod kontrolou hmotné přírody a jejích přísných zákonů (daivī hy eṣā guṇamayī mama māyā duratyayā). Jediným způsobem, jak se vysvobodit z tohoto zajetí, je odevzdat se Nejvyššímu Pánu. V lidské formě života musí živá bytost přijmout tento pokyn Nejvyšší Osoby, Kṛṣṇy: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja—“Nedělej si plány, jak získat štěstí a zahnat neštěstí. To se ti nikdy nepodaří. Jen se Mi odevzdej.” Živá bytost bohužel nepřijímá Pánovy jasné pokyny z Bhagavad-gīty, a proto se dostává do trvalého zajetí zákonů hmotné přírody.
Yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — pokud člověk nejedná v zájmu uspokojení Kṛṣṇy, jenž je známý jako Viṣṇu či Yajña, nevyhnutelně se zaplétá do reakcí za plodonosné jednání. Tyto reakce se nazývají pāpa a puṇya — hříšné a zbožné. Díky zbožným činnostem lze dosáhnout vyšších planetárních soustav a bezbožné činnosti vedou k degradaci mezi nižší životní druhy, kde živou bytost čeká trest přírodních zákonů. V nižších druzích života probíhá evoluční proces, a když doba uvěznění či potrestání skončí, je živé bytosti opět dána lidská podoba a s ní i příležitost se rozhodnout, jakým způsobem plánovat. Pokud tuto příležitost i tentokrát promarní, ocitne se opět v koloběhu zrození a smrti, někdy výše a jindy níže podle toho, jak se saṁsāra-cakra neboli kolo hmotné existence otáčí. Tak jako se bod na kole otáčí nahoru a dolů, přísné zákony hmotné přírody způsobují, že živá bytost zakoušející hmotnou existenci je někdy šťastná a jindy nešťastná. Její utrpení v koloběhu štěstí a neštěstí popisuje následující verš.