SLOKA 34

Zde vidíme rozdíl mezi védskou a moderní, démonskou civilizací. Védská civilizace věnovala pozornost dosažení seberealizace, a za tímto účelem se doporučovalo mít jenom malý příjem, který by zaručil přežití. Společnost se dělila na brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry a její členové omezovali své snažení na zajištění nejnutnějších potřeb. Zvláště brāhmaṇové neměli hmotné touhy. Jelikož kṣatriyové museli vládnout lidem, peníze a prestiž pro ně byly nezbytné. Vaiśyové se však spokojili se zemědělskou úrodou a mlékem od krav, a pokud měli přebytek, bylo jim dovoleno obchodovat. Śūdrové byli také šťastní, protože tři vyšší třídy jim poskytovaly jídlo a ochranu. V dnešní démonské civilizaci však o brāhmaṇech či kṣatriyích nemůže být ani řeči; jsou zde pouze takzvaní dělníci a prosperující třída obchodníků bez jakéhokoliv životního cíle.

Podle zásad védské civilizace je nejvyšší dokonalostí života přijmout sannyās, ale v současné době lidé nevědí, proč se sannyās přijímá. Mylně si myslí, že člověk tak chce uniknout povinnostem, které ve společnosti musí plnit. Přijmout sannyās však neznamená vyhýbat se zodpovědnosti vůči společnosti. Jedná se o čtvrté období v duchovním životě. Člověk začíná jako brahmacārī, poté se stává gṛhasthou, pak vānaprasthou a nakonec sannyāsīnem, aby celý svůj život naplnil úsilím o dosažení seberealizace. Sannyās neznamená žebrat ode dveří ke dveřím o peníze na smyslový požitek. Lidé v Kali-yuze však mají sklon k uspokojování smyslů, a proto se předčasný sannyās nedoporučuje. Śrīla Rūpa Gosvāmī píše ve svém Nektaru pokynů (2):

“Oddanou službu zničí přílišné zapletení se do následujících šesti činností: (1) jíst víc, než je nutné, nebo hromadit více, než je zapotřebí; (2) příliš usilovat o světské věci, které je velmi obtížné získat; (3) zbytečně hovořit o světských tématech; (4) dodržovat pravidla písem pouze proto, aby se dodržovala, a ne kvůli duchovnímu pokroku, nebo odmítat pravidla daná písmy a jednat nezávisle či náladově; (5) udržovat styky se světsky uvažujícími lidmi, kteří se nezajímají o vědomí Kṛṣṇy, a (6) dychtit po dosažení světských úspěchů.” Sannyāsī má vést instituci určenou k šíření vědomí Kṛṣṇy; nesmí střádat peníze sám pro sebe. Když se v našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy hromadí peníze, doporučujeme, aby se padesát procent investovalo do tištění knih a padesáti procenty byly hrazeny výdaje spojené především se zakládáním středisek po celém světě. Manažeři hnutí pro vědomí Kṛṣṇy by měli být v tomto ohledu nesmírně obezřetní; jinak budou peníze příčinou nářku, iluze, strachu, hněvu, připoutanosti, hmotné chudoby a zbytečné těžké práce. Když jsem byl sám ve Vṛndāvanu, nikdy jsem se nesnažil stavět maṭhy či chrámy; byl jsem zcela spokojený s malým finančním obnosem, který jsem získal prodejem časopisu Back to Godhead (“Návrat k Bohu”), což mě uživilo a kromě toho jsem mohl rovněž tisknout literaturu. Když jsem odjel do cizích zemí, žil jsem podle stejné zásady, nicméně poté, co Evropané a Američané začali v hojné míře finančně přispívat, založil jsem chrámy a zavedl uctívání Božstev. Stejnou zásadu je třeba následovat i nadále. Všechny získané peníze je třeba utrácet v zájmu Kṛṣṇy a ani sebemenší obnos na smyslový požitek. To je zásada bhāgavatů.