SLOKA 39
dṛṣṭvā teṣāṁ mitho nṛṇām
avajñānātmatāṁ nṛpa
tretādiṣu harer arcā
kriyāyai kavibhiḥ kṛtā
dṛṣṭvā—poté, co viděli; teṣām—mezi brāhmaṇy a vaiṣṇavy; mithaḥ — navzájem; nṛṇām—lidí; avajñāna-ātmatām—vzájemně neuctivé chování; nṛpa—ó králi; tretā-ādiṣu—počínaje Tretā-yugou; hareḥ—Nejvyšší Osobnosti Božství; arcā—uctívání Božstva (v chrámu); kriyāyai—aby zavedli metodu uctívání; kavibhiḥ—učenci; kṛtā—učiněno.
Můj milý králi, když na počátku Tretā-yugy velcí mudrci a světci viděli vzájemně neuctivé chování, bylo zavedeno chrámové uctívání Božstva s veškerým příslušenstvím.
Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.3.52) je řečeno:
kṛte yad dhyāyato viṣṇuṁ
tretāyāṁ yajato makhaiḥ
dvāpare paricaryāyāṁ
kalau tad dhari-kīrtanāt
“Veškeré výsledky, které člověk získal v Satya-yuze meditací o Viṣṇuovi, v Tretā-yuze konáním obětí a v Dvāpara-yuze sloužením lotosovým nohám Pána, může získat i v Kali-yuze prostým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry.” V Satya-yuze byl každý duchovně na výši a mezi tak velkými osobnostmi nebylo závisti. V dalších věcích však přibývalo hmotného znečištění, a proto se dokonce i mezi brāhmaṇy a vaiṣṇavy objevilo vzájemně neuctivé jednání. Pokročilého vaiṣṇavu je však třeba ctít více než Viṣṇua. V Padma Purāṇě je řečeno: ārādhanānāṁ sarveṣāṁ viṣṇor ārādhanaṁ param — ze všech druhů uctívání je nejlepší uctívání Pána Viṣṇua. Tasmāt parataraṁ devi tadīyānāṁ samarcanam — a ještě více než uctívání Viṣṇua je doporučené uctívání vaiṣṇavy.
Dříve byly všechny činnosti prováděny ve spojení s Viṣṇuem, ale po skončení Satya-yugy se mezi vaiṣṇavy objevily příznaky neuctivého chování. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že vaiṣṇava je ten, kdo pomáhá druhým stát se vaiṣṇavy. Příkladem osoby, která změnila mnoho lidí ve vaiṣṇavy, je Nārada Muni. Zmocněného vaiṣṇavu, který mění jiné lidi ve vaiṣṇavy, je třeba uctívat, ale kvůli hmotnému znečištění se někdy jiní, méně význační vaiṣṇavové, k takovému vznešenému vaiṣṇavovi chovají neuctivě. Když si velcí světci všimli tohoto znečištění, zavedli uctívání Božstva v chrámu. To začalo v Tretā-yuze a bylo zvláště rozšířeno v Dvāpara-yuze (dvāpare paricaryāyām). V Kali-yuze se však uctívání Božstva zanedbává a zpívání Hare Kṛṣṇa mantry má proto větší sílu než uctívání Božstva. Śrī Caitanya Mahāprabhu nám dal praktický příklad tím, že nezaložil žádné chrámy ani neuváděl Božstva do chrámů, ale ve velkém započal saṅkīrtanové hnutí. Ti, kdo šíří vědomí Kṛṣṇy, by proto měli klást větší důraz na saṅkīrtanové hnutí, zvláště formou rozšiřování transcendentální literatury ve stále větším množství. To šíření saṅkīrtanového hnutí pomáhá. Kdykoliv se někde naskytne možnost uctívat Božstva, můžeme zřídit mnoho středisek, ale obecně bychom měli více zdůrazňovat distribuci transcendentální literatury, neboť to bude účinnější prostředek k tomu, aby lidé nabyli vědomi Kṛṣṇy.
Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.47) je řečeno:
arcāyām eva haraye
pūjāṁ yaḥ śraddhayehate
na tad-bhakteṣu cānyeṣu
sa bhaktaḥ prākṛtaḥ smṛtaḥ
“Ten, kdo s velkou vírou uctívá Božstvo v chrámu, ale neví, jak se chovat k oddaným či ostatním lidem, je prākṛta-bhakta neboli kaniṣṭha-adhikārī.” Začínající oddaný (prākṛta-bhakta) je ještě na hmotné úrovni. Věnuje se sice uctívání Božstva, ale nedokáže ocenit činnosti čistého oddaného. Lze vidět, že začínající oddaní někdy kritizují dokonce i autorizovaného oddaného, který slouží Pánu kázáním nauky o vědomí Kṛṣṇy. Takové oddané popisuje Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura: sarva-prāṇi-sammānanāsamarthānām avajñā spardhādimatāṁ tu bhagavat-pratimaiva pātram ity āha. Pro ty, kdo nedokáží náležitě ocenit činnosti autorizovaných oddaných, je uctívání Božstva jedinou možností duchovního pokroku. V Caitanya-caritāmṛtě (Antya 7.11) je jasně řečeno: kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana — nikdo nemůže šířit svaté jméno Pána po celém světě, aniž by ho k tomu zmocnil Kṛṣṇa. Začínající oddaní, kaniṣṭha-adhikārī, kteří jsou na nižších stupních oddané služby, však přesto kritizují oddaného, který to dělá. Jim se důrazně doporučuje uctívat Božstva.