SLOKA 2

Existují dva procesy vedoucí k vysvobození z hmotných pout. Jeden tvoří jñāna-kāṇḍa a karma-kāṇḍa a druhý upāsanā-kāṇḍa. Vaiṣṇavové nikdy nechtějí splynout s Nejvyšším. Chtějí být věčně služebníky Pána a sloužit Mu s láskou. Slova ānantyam icchatā se zde vztahují na ty, kdo si přejí dosáhnout vysvobození z hmotných pout a splynout s Pánovým bytím. Oddaní, jejichž cílem je stýkat se s Pánem osobně, však nemají o činnosti karma-kāṇḍy a jñāna-kāṇḍy zájem, neboť čistá oddaná služba obojí převyšuje. Anyābhilāṣitā-śūnyaṁ jñāna-karmādy-anāvṛtam—čistá oddaná služba neobsahuje ani náznak jñāny či karmy. Z toho plyne, že když vaiṣṇavové rozdávají milodary, nemusí vyhledávat brāhmaṇu, který následuje jñāna-kāṇḍu či karma-kāṇḍu. Nejlepší příklad nám dává Advaita Gosvāmī, který po vykonání obřadu śrāddha pro svého otce nabídl milodar Haridāsovi Ṭhākurovi, přestože každý věděl, že Haridāsa Ṭhākura se narodil v muslimské, a nikoliv bráhmanské rodině, a že se o činnosti jñāna-kāṇḍy a karma-kāṇḍy nezajímal.

Milodary je tedy třeba dávat prvotřídnímu transcendentalistovi, oddanému, neboť śāstry uvádějí:

“Ó velký mudrci, z mnoha miliónů osvobozených osob vlastnících dokonalé poznání o osvobození je možná jeden oddaný Pána Nārāyaṇa či Kṛṣṇy. Takoví oddaní, kteří jsou naprosto klidní, jsou nesmírně vzácní.” (Bhāg. 6.14.5) Vaiṣṇava stojí výše než jñānī, a proto si Advaita Ācārya vybral Haridāse Ṭhākura za osobu, která měla dostat Jeho milodar. Nejvyšší Pán také říká:

“Ani toho, kdo je velkým znalcem sanskrtské védské literatury, nelze považovat za Mého oddaného, pokud nevykonává čistou oddanou službu. Ovšem i ten, kdo se narodil v rodině pojídačů psů, Mi je velmi drahý, je-li čistým oddaným, jehož motivem není užívat si plodonosného jednání či mentální spekulace. Jemu je třeba vzdávat veškerou úctu a vše, co nabízí, je třeba přijmout. Takoví oddaní jsou hodni stejného uctívání jako Já sám.” (Hari-bhakti-vilāsa 10.127) Proto i oddaný, který se nenarodil v bráhmanské rodině, díky své oddanosti Pánu předčí všechny druhy brāhmaṇů, ať jsou karma-kāṇḍī či jñāna-kāṇḍī.

V této souvislosti můžeme poznamenat, že brāhmaṇové ve Vṛndāvanu, kteří jsou karma-kāṇḍī a jñāna-kāṇḍī, někdy odmítají přijmout pozvání do našeho chrámu, neboť je označován jako aṅgarejī temple, “anglický chrám”. My však v souladu s odkazy śāster a po vzoru Advaity Ācāryi dáváme prasādam oddaným bez ohledu na to, zda pocházejí z Indie, Evropy nebo Ameriky. Závěrem śāster je, že místo toho, aby člověk zval k jídlu mnoho brāhmaṇů, kteří se věnují karma-kāṇḍě či jñāna-kāṇḍě, udělá lépe, když pohostí jednoho čistého vaiṣṇavu bez ohledu na jeho původ. To potvrzuje i Bhagavad-gītā (9.30):

“Je-li ten, kdo se dopustí i toho nejohavnějšího činu, zaměstnán oddanou službou, má být považován za světce, protože jeho rozhodnost je správná.” Nezáleží tedy na tom, zda oddaný pochází z bráhmanské či nebráhmanské rodiny; je-li zcela oddán Kṛṣṇovi, je sādhu.