SLOKA 37
śrī-yama uvāca
aho amīṣāṁ vayasādhikānāṁ
vipaśyatāṁ loka-vidhiṁ vimohaḥ
yatrāgatas tatra gataṁ manuṣyaṁ
svayaṁ sadharmā api śocanty apārtham
śrī-yamaḥ uvāca—Śrī Yamarāja řekl; aho—běda; amīṣām—těchto; vayasā—věkem; adhikānām—pokročilých; vipaśyatām—vidících každý den; loka-vidhim—zákon přírody (že každý umírá); vimohaḥ—zmatenost; yatra—odkud; āgataḥ—přicházející; tatra—tam; gatam—navrácený; manuṣyam—člověk; svayam—samy; sa-dharmāḥ—stejné povahy (nucené zemřít); api—ačkoliv; śocanti—naříkají; apārtham—zbytečně.
Śrī Yamarāja řekl: Ó, jak podivuhodné! Tyto osoby jsou starší než já a mají dostatečnou zkušenost, že tisíce živých bytostí se rodí a umírají. Měly by proto pochopit, že i je čeká smrt; přesto jsou však zmateny. Podmíněná duše přichází z neznámého místa a po smrti se na totéž neznámé místo vrací. Z tohoto pravidla, které uplatňuje hmotná příroda, neexistují výjimky. Když to tedy vědí, proč nesmyslně naříkají?
V Bhagavad-gītě (2.28) Pán říká:
avyaktādīni bhūtāni
vyakta-madhyāni bhārata
avyakta-nidhanāny eva
tatra kā paridevanā
“Všechny stvořené bytosti jsou na počátku neprojevené, v přechodném období projevené, a když jsou zničeny, zůstávají opět neprojevené. Proč tedy bědovat?”
Jsou dva druhy filozofů: jedni věří v existenci duše a druzí nikoliv. Žádný z nich však nemá důvod naříkat. Ti, kdo následují Védy, nazývají lidi nevěřící v existenci duše ateisty. Ale i když za účelem diskuse přijmeme ateistickou teorii, přesto platí, že není důvod k nářku. Ponecháme-li stranou oddělenou existenci duše, je skutečností, že hmotné prvky zůstávají před stvořením neprojevené. Z tohoto subtilního neprojeveného stavu dochází k projevení. Z éteru vzniká vzduch, ze vzduchu oheň, z ohně voda a z vody země. Ze země vzniká mnoho rozmanitých projevů, například velký mrakodrap. Po zbourání je tento mrakodrap opět neprojevený a nakonec zůstává v podobě atomů. Zákon zachování energie platí stále, ale v průběhu času jsou věci projevené a neprojevené. To je jediný rozdíl. Proč tedy naříkat kvůli projevenému či neprojevenému stavu? Skutečností zůstává, že ani v neprojeveném stavu není nic ztraceno. Na počátku i na konci jsou všechny prvky neprojevené a jen v prostředním stádiu jsou projevené; z hmotného hlediska to neznamená žádný skutečný rozdíl.
Přijímáme-li védský závěr uvedený v Bhagavad-gītě — že tato hmotná těla časem zaniknou (antavanta ime dehāḥ), ale duše je věčná (nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ) — pak musíme mít vždy na paměti, že tělo je jako oděv. Proč bychom tedy měli naříkat nad změnou oděvu? Hmotné tělo je ve vztahu k věčné duši prakticky neskutečné; je něco jako sen. Ve snu si můžeme myslet, že létáme po obloze nebo sedíme v kočáře jako král, ale když se probudíme, vidíme, že nejsme ani na nebi, ani v kočáře. Védská moudrost nabádá k seberealizaci na základě toho, že hmotné tělo prakticky neexistuje. V žádném případě, ať v existenci duše věříme, nebo ne, tedy nemáme důvod naříkat nad ztrátou těla.
V Mahābhāratě stojí: adarśanād ihāyātaḥ punaś cādarśanaṁ gataḥ. Tento výrok by mohl podpořit teorii ateistických vědců, kteří tvrdí, že dítě v lůně matky není živé a je pouhým kusem hmoty. Tato teorie by ve svém důsledku znamenala, že když je kus hmoty potracen vyoperováním z lůna, nejedná se o zabití; tělo dítěte je jako nádor a chirurgické odstranění nádoru nepředstavuje žádný hřích. Tentýž argument by bylo možné použít v případě krále a jeho královen. Královo tělo se projevilo z neprojeveného zdroje a pak se opět stalo neprojeveným. Když projevený stav existuje pouze uprostřed, mezi dvěma neprojevenými, proč by někdo měl bědovat pro tělo projevené v mezidobí?