SLOKA 47
yāval liṅgānvito hy ātmā
tāvat karma-nibandhanam
tato viparyayaḥ kleśo
māyā-yogo ’nuvartate
yāvat—dokud; liṅga-anvitaḥ—pokrytá jemnohmotným tělem; hi — zajisté; ātmā—duše; tāvat—tak dlouho; karma—plodonosných činností; nibandhanam—pouto; tataḥ—z toho; viparyayaḥ—zvrat v životě (mylné považování těla za sebe sama); kleśaḥ—utrpení; māyā-yogaḥ—pevný vztah s vnější, matoucí energií; anuvartate—následuje.
Dokud duši halí jemnohmotné tělo z mysli, inteligence a falešného ega, je poutána výsledky svých plodonosných činností. Kvůli tomuto pokryvu je spojena s hmotnou energií, a tak musí neustále, život za životem, snášet utrpení, které způsobují hmotné podmínky a životní zvraty.
Živá bytost je poutána jemnohmotným tělem z mysli, inteligence a falešného ega. Stav mysli před smrtí se proto stává příčinou existence dalšího těla. Bhagavad-gītā (8.6) dokládá, že při umírání udává mysl kritéria pro přemístění duše do těla jiného druhu (yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ tyajaty ante kalevaram). Jestliže živá bytost odolává nátlaku mysli a zaměstnává ji láskyplnou službou Pánu, mysl nemůže způsobit její degradaci. Proto je povinností všech lidí neustále zaměstnávat mysl službou u lotosových nohou Pána Kṛṣṇy (sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ). Když je mysl činná tímto způsobem, inteligence je očištěna a dostává inspiraci od Nadduše (dadāmi buddhi-yogaṁ tam). Tak živá bytost spěje k vysvobození z pout hmoty. Individuální duše podléhá zákonům karmy, ale Nadduše, Paramātmā, není plodonosnými činnostmi duše ovlivněna. Védské Upaniṣady dokládají, že Paramātmā a jīvātmā, jež jsou přirovnány ke dvěma ptákům, sídlí v těle; jīvātmā si užívá nebo trpí tím, že pojídá plody činností těla, ale Paramātmā, která není takto poutána, je svědkem činností individuální duše a dovoluje jí jednat, jak si přeje.