SLOKA 49
atha nityam anityaṁ vā
neha śocanti tad-vidaḥ
nānyathā śakyate kartuṁ
sva-bhāvaḥ śocatām iti
atha—proto; nityam—věčná duše; anityam—dočasné, hmotné tělo; vā—nebo; na—ne; iha—v tomto světě; śocanti—bědují pro; tat-vidaḥ — ti, kdo jsou pokročilí v poznání o těle a duši; na—ne; anyathā—jinak; śakyate—je schopná; kartum—jednat; sva-bhāvaḥ—povaha; śocatām — těch, kdo mají sklon naříkat; iti—takto.
Ty, kdo mají úplné poznání o seberealizaci a dobře vědí, že duše je věčná, zatímco tělo je dočasné, nepřemůže nářek. Ti, kteří poznání o seberealizaci postrádají, však naříkají. Je proto obtížné vzdělávat někoho, kdo je pod vlivem iluze.
Podle stoupenců filozofie mīmāṁsā je vše věčné, nitya, a podle stoupenců sāṅkhyi je vše mithyā či anitya, dočasné. Jelikož ale tito filozofové postrádají skutečné poznání ātmy neboli duše, jsou nevyhnutelně zmateni a nadále nuceni bědovat jako śūdrové. Śrīla Śukadeva Gosvāmī proto řekl Mahārājovi Parīkṣitovi:
śrotavyādīni rājendra
nṛṇāṁ santi sahasraśaḥ
apaśyatām ātma-tattvaṁ
gṛheṣu gṛha-medhinām
“Ó králi, ti z lidí, kteří jsou slepí vůči poznání konečné pravdy a příliš zabředli do hmoty, mají mnoho námětů k naslouchání.” (Bhāg. 2.1.2) Obyčejní lidé, kteří se věnují hmotným činnostem, se snaží poznávat velké množství námětů, jelikož nepochopili vědu o vlastním já. Člověk tedy musí obdržet vzdělání týkající se seberealizace, aby za všech okolností, které v životě mohou nastat, dodržel své sliby.